Myslíš si, že víš víc?

45

Kývla že ne.
„Jaká škoda. Tak ti to říkám teď. Protože ten tvůj úsměv je zatraceně úžasnej."
„Ty čudlíku můj. Ty nic říkat nemusíš." A tak jsem ji objala a radostí nadzvedla. Začala křičet ať ji okamžitě vrátim na zem nebo že pak uvidím. „Já chci vidět." A nepoložila jsem ji zpět.

Jenže to bych nebyla já, aby se něco nepodělalo. Začal mi vibrovat telefon. Byly to zprávy. Zas bratři. „Nevim, kde jsi ale okamžitě běž do bytu." A další zpráva byla: „Máma právě odjela." Když jsem to dočetla okamžitě jsem začala panikařit. „Hele promiň." Chrlila jsem ze sebe.„Já-já musim okamžitě odejít." A běžela jsem do chodby se obout. „Máma ke mne jede a já musím být v bytě. Jinak bude problém."

Koukala na mně jak na blázna. „Jasně. Tak dej vědět jak návštěva dopadla, šmudlíku."
„Promiň. Moc mě to mrzí." Rozloučila jsem se a okamžitě se vydala k sobě do bytu. Tkaničky jsem si nezavázala a jen doufala, že se o ně nepřerazím. Kupodivu jsem do bytu dorazila nerozbitá a ještě dříve než máma.

Rychle jsem vyndala věci z tašky a dělala jsem, že právě třídím. Bylo to jen tak tak, jelikož pár minut na to máma přijela.
„Nečekala jsem, že tu budeš." Řekla mi místo pozdravu.
„A kde bych měla být?" Zvědavě jsem se zeptala, i přesto že odpověď jsem již dávno znala. U tý zmije jedovatý.
„No kde asi. U tý zmije jedný jedovatý. A co tu vlastně děláš?" A stoupla si nade mne.
„Právě si rozděluji oblečení." Co bych dělala? Snad máš oči tak vidíš co dělám. Prošla dál. „Máš to tu takové. Jak bych to slušně nazvala. Takové skromně zařízené." A vlezla do kuchyně a otevírala různé šuplíčky a skříňky.
„Vyhovuje mi to tak." Odpověděla jsem, ale zřejmě mě neslyšela. Asi to bylo tak lepší. Do pračky jsem nacpala světlé prádlo a pustila ji. „Dáš si něco?" Zeptala jsem se mámi, která si právě prohlížela můj stůl s židlí. „Gauč bych si dala." Ukazála jsem na jedinou židli v mém bytě. „Čaj nebo kafe." Zeptala jsem se znovu. „Ani jedno. Nezdržím se tu dlouho." Přinesla jsem ji alespoň sklenici vody. „Jen jsem ti přijela říct, že nechci abys u nás byla na vánoce." Jo. S tím jsem počítala. „Jasně. Chápu. Cením si toho, žes mi to přijela říct osobně." A usmála jsem se na ni. Má reakce ji očividně zaskočila. Ani se nerozloučila a odešla.  Už zas. Umyla jsem sklenku a zastrčila židli. Bylo mi to už celkem jedno. Tu pohodu a ochranu jsem z mámi strany už necítila.

Neměla jsem co dělat, a tak jsem se vydala na nákup. Přeci jen je neděle dopoledne, kdo by tu mohl být.

Jenže jakmile jsem došla do centra spatřila jsem krutou realitu. Bylo tu snad celé město. Davem jsem se prodrala k supermarketu, kde to bylo snad ještě horší. Lidé do sebe naráželi nákupníky vozíky. Brali si věci z cizích vozíků a řvali přes celý obchod.

Ukořistila jsem posledních pár rohlíků, našla jsem fazole v plechovce a vzala i pár balení párků. Už to chtělo jen strom. Zaplatila jsem a zmizela z nejhoršího davu. Toulala jsem se po městě a doufala že dvacátého třetího ještě budou mít stromy. Jak naivní. Nikde nic nebylo. Stánkaři nabízeli své poslední kousky, které vypadaly hůř než koště. Dobře, vzdávám to. Budu bez stromku. S nákupem jsem odešla do bytu. Pověsila jsem pračku a rovnou pustila další. Vyložila nákup a následně jsem se vydala hledat světélka. Nevěřila jsem tomu, když jsem je našla. Zapojila jsem je. Pokoj polilo oranžové světlo.

Aspoň něco jako náznak vánoc. Uvědomila jsem si, že jsem nedala vědět Amy.
„V rámci možností je to v pohodě." A zmáčkla jsem odeslat. Únavou jsem padla na postel a snažila se neusnout. Probudilo mě zavibrování telefonu, který jsem měla položený na břiše. „Jestli si o tom budeš chtít promluvit, tak můžeš přijít." Tohle je jen moje věc.
Z nudy jsem otevřela pracovní e-mail. Byly tu tři přání k vánocům, dvě poděkování a dvě nabídky na focení. Přečetla jsem si podmínky a jaké fotky potřebují. Pochopila jsem, že prostě jen chtějí fotky. Našla jsem vhodné oblečení a šlo se do akce. Fotit na samospoušť má své výhody a nevýhody. Mezi nevýhody patří, že se nevidíte a věřte mi vyklápěcí displey není zrovna extra záchrana. Dobré však je, že máte klid a spoustu nepovedených fotek. Ať jsou špatně zaostřeny nebo mi na nich chybí kus hlavy furt je to sranda.

Večer mi někdo začal bouchat na dveře. Oblékla jsem se a vyšla otevřít. Představovala jsem si jak mne den před vánoci zabijí. Jenže to byly jen sousedky. „Dobrý večer. Chcete jít dál?" Zeptala jsem se. „My jsme si všimly, že nemáte žádný stromek. Tak jsme prohledaly sklep a našly jsme vám jeden. Když už budete trávit svátky bez rodiny, tak ať máte alespoň stromek." Řekla jedna stará pani a podala mi malý umělý stromeček. „A taky asi nemáte nic k večeři. Tak tu máte. A dózu chci vrátit!" Ozvala se zas jiná pani. Pozvala jsem je dál a zjistila jsem že snad každá něco přinesla. „Já nevím jak se vám za to odvděčím. Děkuju vám hrozně moc."
„Nemáte zač. Víme jak těžké to je bydlet najednou sám. Viďte babči." Když odešly napsala jsem modrooké brunetce. Ta se tu objevila rychleji než jsem očekávala.

„Má malá krásko, chceš se mnou strávit celý zítřek?" Zeptala jsem se. A stála naproti hezky oblečené mladé dámě v pyžamu s vánočním motivem. „Chci. Ohromně moc chci." A s radostí mě objala. musela jsem ji přemlouvat jestli zůstane přes noc. Však marně.

Jenže okolo druhé hodiny mne vzbudil telefon, volala mi Amy a byl slyšela jsem jen pláč. Byl velmi tichý a nenápadný, ale byl. „Copak se děje." Zeptala jsem se.  „Zas to byl ten sen. Tentokrát, ale zabil tebe."
„Hned tam budu." Oblékla jsem se a snažila se udělat co nejméně hluku. Dorazila jsem k ni do bytu. Vypadala dost smutně.

„A kdo mě zabil." Zeptala jsem se přímo. Hluboce se nadechla. „Můj otec." Cože? Proč by to dělal?
„To byla i ta osoba předtím v tom snu?" Na to mi jen kývla. „Nemusíš se bát. Jsem tu s tebou. A já si tě ochráním." Padla mi do náruče a dál tiše plakala. „Už to bude dobrý." Chytla mi ruku a pevně ji držela. Druhou rukou jsem ji setřela slzu. „Promiň. Nechci tě s tímhle obtěžovat." Omluvila se. „Mě s tím neobtěžuješ. Jsem ráda, že mi věříš. Kdyby cokoliv máš mě tu. Víš že udělám vše co je v mých silách."
„I to co není." Dodala. „To taky. A teď už koukej spát." Zhasla jsem světlo a lehla jsem si. Ruku mi stále pevně svírala. Objala jsem si ji. „Dobrou noc, honey."

I k ránu mi držela ruku. Ne již tak pevně, ale stále. Usmála jsem se nad tím jak se nám to podařilo.

Příští část už bude trošku jinačí💛
5