Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 29

Marcelovo tělo bylo zkroucené na posteli, zabaleno v dece, která se s každým vzlykem lehce nadzvedala. Jeho sen se mu přemítal v hlavě stále dokola, jeho oči zavřené a jeho tváře zdobily potůčky slz. Přemýšlel, co by viděl, kdyby se rozhodl opustit pokoj. Přemýšlel, co by dělal, kdyby se jeho sen stal skutečností. Tak rychle.Uběhlo patnáct minut, avšak pro Marcela to byla věčnost, než se dveře otevřely a v nich stál Louis. Na jedné dlani nesl plato s miskou, v níž byly čerstvé jahody a vedle na talířku malé palačinky polité čokoládou. V druhé ruce nesl hrníček, ve kterém byl čaj s příchuté lesních jahod. S úsměvem a v dobré náladě se pomalu přesouval k posteli, avšak jej zarazil zdrženlivý nádech, který následoval srdcervoucí, avšak tichý vzlyk.

"Marcie?" zašeptal Louis a pomau došel až k posteli. Na noční stolek položil plato a hned vedle hrníček. Opatrně se naklonil a pomalu shrnoval deku, která mu bránila vidět překrásný obličej mladšího chlapce. Jeho srdíčko se sevřelo, když viděl uplakanou tvářičku. Sedl si na okraj postele a pohladil mladšího chlapce po tváři.

"Marcie, copak se děje?" zašeptal znovu, což přimělo Marcela, aby své tělo ještě více zkroutil.

Louis si povzdechl. Nevěděl co jeho milovaného trápilo a nevěděl, jak mu pomoci.

"Pojd sem ke mně," řekl Louis a přitáhl si Marcela k sobě. Opatrně položil jeho hlavu do svého klína a začal jej hladit po vlasech, snažíc se chlapce uklidnit. Marcel zabořil svůj obličej do Louisova podbříšku a naříkal.

Louis už nemohl poslouchat Marcelovo trápení a nepatrně se od něho odtáhl, ukazováček mu podstrčil pod bradu a chlapce donutil se na něho podívat. Marcel, ač nedobrovolně, se na modrookého chlapce podíval a slzy se mu opět chtěly dostat ven.

"Povídej," pobídl jej Louis a dal mu letmý polibek na čelo.

"K-když, já jsem, m-myslel," zakoktal chlapec a okamžitě se podvolil vzlykům, když pomyslel na svůj sen.

"Ne, ne, ne, ne," zašeptal zlomeně Louis. "Pověz mi to, prosím."

Marcel se zhluboka nadechl.

"N-nebyl jsi s, s, s tá-tou.. že n-ne?" zakvílel Marcel.

Louis vykulil oči a bránil se slabému uchechtnutí, než začal Marcela hladit ve vlasech.

"Co bych dělal s tvým tátou, ty trdlo?" usmál se Louis, avšak po chvilce mu úsměv z tváře zmizel, když viděl ublížený výraz na Marcelově tváři.

"S-směješ se m-mi?" zašeptal dotknutě Marcel.

"Cože?!" zalapal po dechu Louis. "O-ovšem, že ne! Miláčku, omlouvám se! Já, nechtěl jsem, aby sis myslel, že. Oh,bože. Omlouvám se," vychrlil ze sebe Louis, zatímco propletl své ruce mezi Marcelovými pažemi, pevně jej stiskl a vytáhl jej do svého klína. Marcel se zapřel o Louisova ramena, než ucítil dlaně staršího chlapce po stranách svého obličeje. Dívali se jeden druhému do očí. Marcel se cítil v bezpečí. Cítil se milovaný, protože to, co neřekla Louisova ústa, mu pokaždé prozradily jeho oči.

Marcelův pohled po chvíli spadl do Louisova klína. Louis přitiskl své rty na Marcelovo čelo a jemně mu do čela zašeptal.

"Jen jsem ti dělal snídani."

Marcel se rozhlédl a na nočním stolku uviděl plato a hrníček. Povzdechl si a obmotal ruce kolem Louisova krku. Hlavu si položil na jeho rameno a zavřel oči.

"Omlouvám se."

Chvíli slabě vydechoval a Louisovi na krku naběhla husí kůže. Chlapec po chvíli oči otevřel, rty se jemně otřel o Louisův krk a odtáhl se, aby si mohl prohlížet svého přítele.Louis mu věnoval slabý úsměv.

"Není proč se omlouvat, ale měl by ses do toho pustit," zasmál se Louis a sesunul Marcela ze svého klína. Marcel si zalel zpět pod peřinu a Louis nad ním jen zakroutil hlavou. Marcel se pod deku zachumlal, že mu vykukovala jen hlava a šklebil se na Louise, který už bral do ruky plato.

"Louisi! Louisi!" zalapal po dechu mladší chlapec, čímž Louise, který v tu chvíli nedával pozor, vystrašil.

"Co se," začal Louis, který sebou škubl, div mu plato neupadlo, avšak když uviděl šklebícího se Marcela, strach mu z tváře zmizel. "Co zase děláš?" zasmál se Louis.

"Já jen, že mi zmizely ruce a nohy, takže nemám, čím bych se nakrmil," zamumlal nevinně Marcel, při čemž se usmíval.

Louis si povzdechl, avšak úsměv na jeho tváři hrál po celou dobu. Byl štastný, že se jeho Marcel usmívá a že přišel na jiné myšlenky, než aby si pořád dělal starosti s otcem. Louis moc nechápal, ale co věděl bylo, že se něco děje. Pravda, dělal si starost, avšak to na sobě nedával znát. Vše co chtěl bylo, činit Marcela štastným, protože tak zamilovaný, jako do Marcela, v životě do nikoho nebyl. Měl pocit, že on znamená pro Marcela bezpečí, měl pocit, že musí Marcela chránit. Navždycky chránit.