Tóny lásky [POZASTAVENO]

4.

Absolutně jsem ztuhla.
Zamrzla jsem i ve svých myšlenkách.
V hlavě se mi opakovalo jen jedno jediné slovo.
Ne.
Nechtěla jsem tomu uvěřit.
Musel to být vtip, dost špatný.
Chtěla jsem, aby mi teta řekla, že si ze mě udělala legraci. Jen bych začala se svým monologem, že se o takových věcech nežertuje a nakonec se možná i zasmály.
Nic neřekla.
„Jak.. Jak se to stalo?" zeptala jsem se po notné době.
„Zemřel ve spánku, neměl žádné bolesti, dokonce se mu i zdál sen. Když jsem šla spát, mumlal si něco ze spaní. Nevím, co to bylo, ale mám takové tušení, že to bylo tvoje jméno," šeptala mezi svými vzlyky.
I mě se z očí začaly valit slzy.
Dylan vedle mě seděla a držela za moji volnou ruku. Po chvíli mě objala.
„Vím, že to bude sobecké a později toho budu možná litovat, ale musím se tě zeptat. Nemohla bys přijet? Potřebuju tě tu, nemůžu tu zůstat sama. Tvé rodiče s tím otravovat nechci a tvůj bratr je na druhé straně Ameriky. Prosím, Melisso, moc tě o to žádám," to už brečela naplno.
Nebudu lhát, šokovala mě její prosba.
Mému mozku nedocházely následky, ale okamžitě jsem souhlasila.
„Samozřejmě, přijedu, jak nejdřív to půjde. Musím si to zařídit ve škole a ještě tu mám spolubydlící," vyhrkla jsem.
Měla jsem co dělat, aby mi bylo rozumět.
I když to byla dost špatná zpráva, tak trochu mi změnila život. Nevím, jestli k lepšímu, ale změna to byla.
S tetou jsme si každý den minimálně dvě hodiny telefonovaly. Ve škole s tím neměli problém. Měla jsem jeden z nejlepších celkových průměrů ve svém semestru.
S ředitelem jsme se domluvili na dálkovém studiu na dobu neurčitou. Překvapilo mě, jak to šlo hladce.
S Dylan to bylo horší. Obě jsme to nesly dost těžce. Za tu dobu, co se známe, jsme si přirostly k srdci a loučení bylo dost těžké.
Od telefonátu uběhl necelý týden a zítra, kolem desáté dopoledne mi letělo letadlo.
Náš poslední večer jsme si chtěly patřičně užít, tak jsme skončily s filmem a popcornem na gauči, obě zabalené v dece. Obě jsme tušily, že to bude tak nějak naposledy.

Už nikdy to nebude takové, jako teď.
Ani jedna na to však nechtěla pomyslet.
Po celou dobu filmu byly zticha. Nebylo to žádné dusné nebo trapné ticho, jen si tu poslední společnou chvíli užívaly. Není vždy zapotřebí slov.

Ráno jsem vstala už o půl osmé, i když jsem mohla ještě dobrou půl hodinu spát.
Tížilo mě mé svědomí, že tu Dylan nechávám samotnou. Najednou jsem si vzpomněla na jednu věc. Rychlostí blesku jsem přistoupila k ještě nevypraným jeansům.
Prohledala jsem nejdříve levou kapsu, nic.
Právě jsem to našla.
Vzala jsem papírek a odebrala se s ním do kuchyně. Věděla jsem, že tam bude. Našla jsem jí snídat u kuchyňského stolku.
„Dobré ráno," pozdravila jsem jí a bez dalších slov před ní položila ten papírek. Jen na mě hodila nechápavý pohled.
„Co to je?" zeptala se.
„Ten večer, co jsme byly na té party, bavila jsi se tam s nějakým klukem. Byla jsi opilá a já tě zrovna našla. Očividně se o tebe dost zajímal. Dal mi svoje číslo a řekl, že mu máš zavolat, až se z toho dostaneš. Bohužel jsem si na to vzpomněla až teď."
Chvíli byla potichu a na tváři měla zamyšlený pohled. Zřejmě si na něj nepamatovala. Po chvíli jí vrásky od nepřetržitého přemýšlení zmizely.
„Hmm, nevzpomínám si, ale moc děkuju, asi se mu stejně neozvu," pokrčila rameny.

***

Na letišti bylo už v tuto dobu přelidněno. Do odletu mi zbývala tak půl hodina.
Byl čas se rozloučit.
Nechtělo se mi odejít, měla jsem výčitky, že tu Dylan bude sama.
„Kdy se vrátíš?"
„Dyl, já nevím. Nemám ani představu, jak na tom teta je," odpověděla jsem sklesle.
„Kdyby to nebylo naléhavé, nejezdila bych, ale Dyl, ona je na tom opravdu špatně."
„Já vím Mel, zvládnu to. Slib mi ale, že budeš volat. Aspoň dvakrát za týden," začala mrkat. I já měla na krajíčku, nemohla jsem ale brečet.
„Už budu muset Dyl," pevně jsem ji objala. Nevydržela jsem a z očí se mi začaly valit slzy. I Dyl začala brečet.
„Ozvu se hned, jak přistaneme," zamumlala jsem jí do vlasů.
„Dobře," odtáhla se a rukou si setřela slzy.
„Měj se a pozdravuj ode mě tetu jo?"
„Jasně, že budu," smutně jsem se usmála. Ještě naposledy mi věnovala pevné objetí. „Měj se Dylan," odtáhla se a já pomalu odcházela.
Došlo mi, že už to nikdy mezi námi nebude jako teď. Už si nebudeme tak blízké, dost mě to mrzelo.
Život jde ale dál a já musím být silná.
Uvědomila jsem si, že na to, co je teď přede mnou, nejsem ani zdaleka připravená. Obavy z mého rozhodnutí, zda jsem udělala dobře, začaly přicházet.
Nádech.
Výdech, Mel.
To bude dobrý. 
Jde se na to.