Tóny lásky [POZASTAVENO]

7.

Po několika hodinách mučení nastala obědová pauza a já div neskákala čtyři metry vysoko. Nebylo to tu špatné, ale všechny ty přednášky byly opravdu nudné. Žádný profesor to nedělal s radostí, žádný zájem, jako by to bylo z donucení. Musela jsem si však zvyknout, byla to jediná vysoká škola v okolí padesáti kilometrů.
Ne, nemohla jsem si stěžovat. Zavinila jsem si to tak trochu sama, tak teď si to musím sníst až do dna, i když mě nikdo nenutil.
Udělala jsem to z vlastní vůle.

Jak Kristy slíbila, vedla mě do jídelny. U pultu bylo spousta jídla, ale neměla jsem na nic z toho chuť. Budu si muset vystačit s vodou a bagetou. Když si vybrala i Kristy, zamířila si to ke stolu, kde seděli nejspíše její přátelé.
„Ahoj," pozdravila je. Všichni se podívali nejdřív na Kristy a poté na mě.
Přejela jsem je pohledem a zjistila, že s jedním členem party jsem tu čest již měla: „Lidi, tohle je Melissa. Mel, ten kluk, co se právě teď snaží dívat kamkoli, jen ne na tebe, je Max."
Max okamžitě zrudnul, ale podíval se na mě: „Těší mě, Melisso," věnoval mi slabý úsměv.
„Jen Mel," opětovala jsem mu úsměv.
„Svene? Mohl bys prosím přestat zírat na Mel? Za chvíli ti ukápne slina, kdybys o tom nevěděl," pobaveně se na něj podívala. Sven konečně zavřel svoji pusu a Kristy pokračovala: „Mel, tohle je Sven Larson. Fot-."
„Už jsme měli tu čest se seznámit, i když ne asi úplně nejlíp," skočila jsem jí do řeči. Sven se jen ušklíbl.
„Ahoj Mel," jen jsem kývla.
„Posledním členem je Anita Dahen. Roztleskávačka, největší lamačka klučičích srdcí na škole a samozřejmě velmi milá osoba."
Když zaznělo její jméno, podívala se na mě a přívětivě se na mě usmála: „Ahoj Mel. Jsem ráda, že konečně můžu poznat svou zatím jedinou konkurentku," představila se mi. Bohužel jsem trochu nechápavá osoba a Anita si toho musela všimnout, pochopila to a vysvětlila: „Všichni kluci jsou dnes jak u vytržení a mluví o nové holce. Věř mi, ještě žádná je tak moc nevyrušila z jejich rovnováhy jako ty a to jsem tu už od střední," mrkla na mě a svou pozornost převedla ke svému jídlu.
Já byla lehce v šoku.
Ne.
Já byla totálně vykolejená z jejích slov.
Už mi došlo, proč tak všichni zírali, ale absolutně je nechápu. Není na mě nic tak extra. Nechala jsem to ale plavat. Kristy se již usadila mezi Maxe a Anitu. Mě nezbylo nic jiného, než si přisednout vedle Svena a Anity.
Ne, že bych si mohla stěžovat. Byla jsem ráda, že mě takhle přijali.

Zbytek polední pauzy proběhl tak nějak poklidně. Mí noví přátelé se mě vyptávali, ale čas je tak neúprosný a zvonilo se na hodinu. Všichni se zvedli k odchodu a já s nimi. Další hodina měla být literatura. Můj nejoblíbenější předmět.

Jak jsem poznala, hodinu literatury jsem neměla společnou s žádnou známou tváří. Nevadilo mi to. Měla jsem ráda klid při hodině. Nemyslete si však, že jsem nějaký šprt, to zase ne, ale zrovna na literaturu jsem chtěla mít klid. Bylo pár minut do zvonění a chodba se začala pomalu vyprazdňovat. Třída, ve které měla probíhat hodina, byla až na konci.

Vešla jsem do místnosti. Nic nového, ale přesto bylo něco jinak. Nerozhlížela jsem se, ale tu energii jsem cítila. Nedalo mi to a vzhlédla. Moje oči našly cíl. Celé moje tělo ztuhlo. Na první pohled to byl normální kluk. Dobře, zatraceně sexy kluk. To ale nebylo to nejpodstatnější. I on mě našel pohledem. Jeho ledově modré oči se rozšířily, nevím, proč. Uvěznil mě ve svém pohledu. Byl to nepříjemný pocit, ale zároveň se mi to zvráceným způsobem líbilo. Nemohla jsem se pohnout, jak paralyzující to celé bylo. Jen jsem tam tak stála mezi těmi dveřmi a vzájemně se vpíjeli očima do toho druhého. V mé hlavě začal boj. Už jsem ho v životě někdy viděla, ale kdy? Nemůžu si vzpomenout.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála, ale z našeho očního kontaktu jsem jako první uhnula já, protože se zazvonilo na hodinu a já pořád stála mezi dveřmi. Přejela jsem očima místnost, ale obezřetně jsem se vyhnula jeho ledovému pohledu, který mě přímo skenoval. Snažila jsem, opravdu ano, ale musela jsem se na něj naposledy podívat. Stále na mě upíral své ledově modré oči, do kterých mu spadaly tmavě hnědé vlasy. Poznala jsem, že je celý ztuhlý, nejspíš z mé maličkosti, ale nevěděla jsem proč. Jeho tvář jsem již někde viděla, ale já neměla nejmenší tušení, kde jsem ho mohla vidět. Bohužel moje cesta k volnému místu vedle přátelsky vyhlížejícího kluka skončila a já zapadla na své místo. Stále mě propaloval svým velmi intenzivním pohledem a mě stále neopouštěl ten divný pocit.