Tóny lásky [POZASTAVENO]

8.

Na chodbě jsem byla mezi prvními, ale já stále pokračovala v rychlém tempu pryč. Pryč od něj. Nechtěla jsem si to jen tak přiznat, ale bylo to tak, utíkala jsem jako malá holka. V mé hlavě byl zmatek. Absolutně jsem netušila, proč.
Vypadám snad jako nějakej mimozemšťan nebo co?
Rychle jsem se podívala na svůj zjev, ale vypadala jsem normálně.
Udělala jsem mu něco?
O tom pochybuju, protože jsem jej tu ještě nikdy nepotkala. Ne, že bych se nedívala na lidi okolo.
To ne.
Na chodbách jsem ho prostě zatím nikdy nepotkala.
Tak proč na mě sakra zíral celou hodinu?
Abych se to dozvěděla, musela bych se ho zeptat, což by byla přinejlepším sebevražda.
Naštěstí zbývala už jen biologie a já se modlila, aby se mnou neměl hodinu. Do třídy jsem vcházela duchem nepřítomna a totálně zmatená. Všechny lavice byly prakticky volné a já si prostě sedla do zadní lavice u okna. Nevěděla jsem, co teď dělat, proto mi předstírání, že ten výhled je to nejzajímavější, co jsem kdy viděla, připadal jako dobrý nápad. Bylo odtud vidět na les, který dominoval zdejší krajině.
Skoro už zvonilo na další hodinu.
On to však stihl.
Tentokrát vstoupil do místnosti první on. A s ním přišel i ten divný pocit. Bála jsem se na něj podívat, přitom jsem ale cítila jeho pohled. Vpíjel se do mě opravdu nepříjemným způsobem. Snažila jsem se alespoň předstírat, že o jeho přítomnosti nemám tušení.
Snažila.
To je to správné slovo, které vyjadřuje mé počínání.
Poznal to.
Poznal, že jsem to jen předstírala. Poznal, že o jeho přítomnosti vím až moc dobře.
A k mé smůle poznal i to, že jej periferně pozoruji.
Bylo to vidět na jeho chůzi. To nebylo to nejhorší. Sakra, že to nebylo to nejhorší!
Mířil si to totiž přímo ke mně.
Celé moje tělo ztuhlo ve zděšení. Nutila jsem se však zůstat pohledem na tom výhledu z okna. Bylo to ale dost těžké, když k vám míří možná jeden z nejžhavějších kluků, co jsem kdy měla možnost vidět. Možná jsem si to nechtěla tak zcela připustit,nale byla to pravda.
Čas jakoby se zpomalil. V tu chvíli jsem to už nevydržela a celou svou pozornost jsem věnovala jemu.
Když zírá on, proč bych nemohla i já?
Oplácela jsem mu ho s veškerou vražedností, kterou jsem v sobě našla. Ani to s ním nehlo. Nebo to dokázal až moc dobře skrývat. Spíš to s ním ani nehlo. Spadl ze mě obrovský šutr, když si sedl do lavice přes uličku vedle mě. Po chvíli se pocit úlevy vypařil a tvrdě jej nahradil pocit zděšení. Nedala jsem to najevo, ale dost mě vyváděl z míry.
A v tu chvíli jsem si toho všimla.
Nebyla jsem sama, kdo se na něj díval.
Většina holek na něj zíraly, div jim neukápla slina. Několik kluků ho dokonce vraždilo pohledy.
Nedivila jsem se.
Je to zatím nejžhavější kluk, jakého jsem za svůj krátký život měla možnost vidět.
Odvrátila jsem zrak.
Nechtěla jsem být jako ty ostatní holky a když vešel do třídy profesor, mé tělo se uvolnilo. Já ho absolutně ignorovala. Opět mě pozoroval svýma modrýma očima, ale se mnou to ani nehlo.
Přece nebudu vystrašená jen kvůli tomu, že se na mě dívá skrz prsty.
Nic jsem mu neudělala, tak ať se jde vycpat.
Je to jeho problém. Nehodlám to už dál řešit.
Ke konci hodiny jsem byla pro změnu opravdu naštvaná. Když mohl, stále mě pozoroval. Měla jsem chuť vstát, přejít tu vzdálenost mezi námi a jednu mu vrazit. Nevím, kde se ve mně vzala taková drzost, ale já se na něj podívala.
Beze studu, přímo.
Díval se na mě, ale něco v jeho výrazu se změnilo. Povytáhla jsem obočí a nahodila nechápavý výraz.
A on se ihned odvrátil.
Do konce hodiny se na mě již nepodíval.
Když se zazvonilo, tentokrát to byl on, který byl ze třídy venku mezi prvními. Mě to však bylo jedno. Kdyby mi aspoň řekl, co jsem udělala!
Ale on ne.
Jen mě tiše propaluje pohledem. Tímhle se přece všechno vyřeší...
Byla jsem už sbalená a napůl cesty ze třídy, když jsem si všimla, že na mě před třídou někdo čeká. Já se jen nadechla. Nechtělo se mi tam jít, ale bylo by hloupé se zastavit a třeba dělat, že tam již nejsem.
Stejně bylo pozdě.
Jeho oči mne již našly.