Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 30

Po snídani se Louis s Marcelem po poměrně dlouhou chvíli tulili na posteli. Louis ležel na Marcelovi, bradu opřenou o jeho hrud, když se díval na mladšího chlapce. Pomalu natáhl dlan, aby jej mohl pohladit po tváři.Marcel se zavrtěl, načež patrně sesunul Louise a vylezl z postele. Louis se svalil na záda a nespokojeně zabrblal.

"Kam jdeš?" zeptal se a podepřel své tělo lokty, aby lépe viděl. Mladší chlapec si oblékl šedivé tepláky a podrbal se na hlavě, než svůj pohled obrátil zpět k Louisovi.

"Jen jsem se chtěl převlékno-" začal, ale v tom se otevřely dveře, ve kterých stála Nina se smutným úsměvem.

"Můžete přijít za námi dolů, kluci? Musíme si promluvit," zašeptala zlomeně a dveře za sebou opět zavřela.

Marcelovo obočí se svraštilo a rty měl lehce pootevřené. Louis se okamžitě na posteli posadil a starostlivě sledoval Marcelův výraz v tváři. Pohled mu spadl do klína, když natáhl paže k mladšímu chlapci, který se loudavě vrátil k posteli a spadl do Louiho náruče.Louis obmotal paže pevně kolem chlapce a obličej položil do chlapcových vlasů. Nasával vůni jeho kudrlinek, do kterých tiše šeptal láskyplná slovíčka.

Z Marcelových úst se po chvíli vydral bolestný sten, načež se Louis zamračil a odtáhl se od Marcela, aby mu viděl do obličeje. Po chlapcově tváři stékaly slzy.

"Ale ne," pošeptal Louis a chlapcovi slzy svým palcem setřel.

"Neplakej," pošeptal znovu a chytl chlapcův obličej do dlaní. Dívali se jeden druhému do očí.

"Miluju tě," zaskřehotal Marcel a snažil se popadnout dech. Louis chlapci neodpověděl. Počkal si, než se chlapec zhluboka nadechl a pak si přitáhl jeho obličej a vtiskl mu polibek na rty.

Poté, co poliběk přerušili, Marcel zabořil svůj obličej do Louisova hrudníku. Oči měl zavřené a pravidelně dýchal.

"Měli bychom jít," řekl Louis s povzdechem, zatímco proplétal své prsty v chlapcových kudrlinách.Marcelova ruka v tu chvíli vystřelila k Louisovu boku, který chlapec pevně stiskl, čímž obdržel od staršího chlapce lehké zasyčení. Louis mladšího chlapce chytil pod pažemi a vytáhl jej do sedu. Marcel měl hlavu sklopenou a odmítal se na Louise podívat.

Louis si povzdychl, něžně odstrčil Marcelovu ruku, která stále svírala jeho bok a pomalu vstal. Marcel se na něj podíval, nechtěl odejít. Nechtěl jít dolů a čelit nějaké pravdě o otci, kterou mu měli říci už dávno. Podlě Marcela to nebylo fér. Pokud se něco stalo, pokud něco bylo špatně a pokud to bylo špatně již dlouho, měl se to dozvědět už předtím a vyvarovat se těchto nepříjemných okolností. Všichni by byli štastní, ale ne. Jeho rodiče musí mít tajemství, které ted bohužel souvisí i s ním samotným.

"Prosím," zašeptal Louis, když k chlapci natahoval svou ruku. Když ji mladší chlapec stále nepřijímal, Louis si zoufale sedl na postel vedle něho a vzal jeho dlaně do svých.

"Když ted půjdeš dolů, dozvíš se co se děje. Nebudeme se muset trápit a budeme štastní. Nebudeme muset čelit situacím, kterým jsme v předešlých dnech čelili. Marcie, prosím. Prosím," zamumlal Louis, který se po celý čas vpíjel svýma očima, do Marcelových.

"Slibuješ?" zašeptal po chvíli mladší chlapec.

"Slibuju," pousmál se Louis, zatímco jeho dlan lehce pohladila Marcelovu tvář, který váhavě přikývl a pomalu se zvedl. Louis jej následoval, stiskl Marcelovu dlan ve své a společně opustili práh Marcelova pokoje a jejich kroky směřovaly do obývacího pokoje.