Hockey Girl || Harry Styles (CZ)

2. DÍL

Další den ráno si přivstanu, abych se nemusela honit jako předchozí den. Vstanu dost brzy, abych všechno stihla. Udělám svůj ranní rituál – vyčistím si zuby, obléknu se, učešu a trochu namaluju.

Do velké sportovní tašky začnu ukládat všechny věci potřebné k hokeji. Dneska po škole se koná konkurz do týmu. Když už mám v tašce všechno od bruslí až po chrániče, tašku zapnu a přehodím si ji přes rameno. Vezmu i svou školní tašku a hokejku, která byla v rohu pokoje. Sejdu schody. K snídani si udělám musli s jogurtem a čerstvým ovocem.

Zkontroluji hodiny. Když je čas vyrazit, znovu posbírám všechny své věci. Dneska se rozhodnu jet autem, protože táhnout všechny tyhle věci autobusem se mi opravdu nechce. Hokejové příslušenství dám do kufru a školní tašku položím na sedadlo spolujezdce.

Jakmile přijedu ke škole, popadnu tašku s učebnicemi a vystoupím z auta. Věci na hokej zatím nechám v kufru a přijdu si pro ně až před konkurzem.

Celý den nejsem schopna jedinému učiteli věnovat pozornost. Jsem z toho tak nervózní, že celé vyučování koukám jen na hodiny.

Na obědě se ke mně posadí Chloe s Niallem. Ti dva ze včerejška.

„Budeš chodit letos do nějakého sportu nebo uměleckého kroužku?“ zeptá se mě Chloe jako bychom byly od mala nejlepší kamarádky. Zvednu obočí a podívám se na ni.

„Ehm, promiň. Nechci být nijak vlezlá. Jen se snažím být přátelská,“ ujistí mě Chloe.

„Tebe bych tipoval na malování nebo nějakou umělecky zaměřenou činnost,“ zhodnotí Niall a zamyšleně mě pozoruje.

„To, kam jsem se přihlásila, nemá nic společného s blbým malováním,“ odseknu. Nechci být tak nepříjemná. To semnou dělá ta nervozita.

„No já, dle tvého vyjadřování, bych tě tipla na něco drsnějšího. Nějaký bojový sport,“ uchechtne se Chloe.

„Přihlásila jsem se do hokeje. Za dvě hodiny je konkurz a já jsem nervózní jako prase,“ řeknu ale poprvé se na ně i usměju. Oběma jim spadne čelist.

„Ty a hokej?! Vždyť tě někdo přirazí na ty jejich skleněné zdi a zláme ti všechny kosti v těle,“ vyjekne Chloe a já se zasměju.

„Těm zdem se říká mantinely,“ vysvětlím, „a mám na sobě tolik vrstev a chráničů, že by mě musel přirazit na ty mantinely minimálně slon, abych měla zlámané úplně všechny kosti.“

„Buď prosím moje kámoška. Až budu potřebovat někomu nakopat prdel, zavolám ti a uděláš to za mě,“ vyhrkne Niall nadšeně. Jen se zasměju.

„Asi si pleteš box s hokejem,“ upozorním ho.

„Vždyť je to skoro to samé,“ řekne. Já jen se smíchem zavrtím hlavou. Konečně jsem se aspoň trochu uvolnila.

„Vy jste si něco vybrali?“ zeptám se jich.

„Já jdu opět na atletiku. A jak znám Nialla nebude dělat zase nic,“ uchechtne se.

„Co to kecáš?“ brání se Niall, „Náhodou jsem se letos rozhodl posilovat,“ řekne nadšeně, „budu zvedat plné lžičky k puse,“ oznámí.

„To ty děláš ale pořád,“ řekne Chloe a já se držím, abych nevyprskla smíchy.

------------------------------------------------

Jakmile zazvoní zvonek, který oznamuje konec vyučování, vyběhnu hned ze třídy a běžím ke svému autu.

Vezmu si všechny věci, co jsem si ráno nabalila a běžím za hlavní budovu, kde se nachází školní stadión. Srdce mi radostně poskočí. Těším se, až budu mít zase obuté brusle a pod nimi ucítím tvrdý, studený led.

Rozrazím dveře a hned za nimi uvidím nějakého chlápka.

„Co potřebujete, slečno? Tady je konkurz do hokejového týmu,“ oznámí mi. Potom si ale všimne hokejky v mé ruce, „oh, tam vy máte namířeno, jak vidím. Pojďte semnou,“ dořekne a já ho následuju.

Ze skladu mi podá dres se znakem školy a číslem dvacet pět. Potom mi podá přilbu stejné barvy.

„To by ti mělo sedět,“ oznámí, „dívčí šatny jsou hned za rohem vedle těch chlapeckých,“ s tím odejde do svého kabinetu.

Bez jediného slova se s všemi věcmi dobelhám do šatny, kde všechno upustím na zem.

Obléknu si na sebe vše potřebné. Chrániče, štulpny, brusle, dres a helmu. Rukavice si zatím vezmu do ruky a do druhé vezmu hokejku.

Pomalu otevřu dveře šatny. Vystrčím hlavu a rozhlédnu se, jestli můžu nepozorované projít až na stadión.

Když jsem si jistá, že se nikdo jen tak neobjeví, opustím šatnu a jdu po šipkách na stadión.

Jakmile se přede mnou otevře velký prostor, je mi jasné, že jsem na místě. Uvědomím si, že se blbě usmívám. Na střídačce si udělám culík a ten poté zastrčím pod dres. Nemusí všichni hned vědět, že mezi sebou mají holku.

Nasadím si rukavice, popadnu hokejku a začnu se rozbruslovat. Led mám celý pro sebe, protože jsem přišla dřív. Přesně tak jak to mám ráda. Celou ledovou plochu jen pro sebe. Poté se začnu pořádně protahovat. To už se na ledě začnou objevovat další kluci a dělají to co já.

Někteří jsou ve skupinkách a nahlas se baví. Ostatní postávají sami jako já.

V tom přijde na led ten chlápek, kterého jsem potkala na chodbě. Představí se nám jako náš trenér. Svolá nás všechny k sobě ale já i tak stojím kousek dál od ostatních. Začne před námi bruslit sem a tam a vysvětlovat nám pár základních pravidel. Jak se na ledě chovat a podobně.

Potom se máme rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří ti, kteří už v týmu jsou. A druhou ti, kteří přišli na dnešní konkurz. Včetně mě.  Nervózně se zavrtím na místě.

„Vy, kteří jste přišli na konkurz, teď předvedete nájezdy na branku. Jen chci říct, že náš brankář patří k těm lepším. Pokud chcete patřit do týmu, musíte se hodně snažit. Budu volat číslo dresu. Toho, koho si vyvolám, půjde na červenou čáru a bude se snažit trefit branku. Jasné?“ zeptá se a my sborově odpovíme, „první půjde číslo čtrnáct,“ zvedne trenér hlavu od papírů a z naší skupinky vyjede kluk s číslem 14. Postaví se na červenou čáru, pomocí hokejky si z hromady puků jeden vezme a rozjede se na bránu. Brankář se pohybuje ze strany na stranu stejně jako čtrnáctka. Potom ten kluk udělá klasickou, ale působivou kličku a vystřelí na bránu. Už to vypadá, že puk doletí do brány, ale brankář se po něm hbitě vrhne a chytí jej do lapačky. Otevřu pusu dokořán.

„No to mě poser,“ ozve se vedle mě kluk s číslem třicet čtyři. Jen na souhlas, že si myslím to samé, přikývnu.

„Tak to se ti nepovedlo,“ řekne trenér posměšně, „další! Dvacet pět!“ vykřikne a mi se obrátí žaludek vzhůru nohama. Dojedu na červenou čáru a zadívám se na brankáře. Teď nebo nikdy.