Popelka//CZ FF✔

15.

          Za dvacet minut na našem místě. Ne neberu jako odpověď. Přišla mi zpráva od Zayna, když jsem byla kousek od domu. Potřebovalo se to ujasnit, i když jsem utetkla, tak jsem s ním musela mluvit. Byl to den, co jsme se neviděli. Chyběl mi, ale bála jsem se. Otočila jsem se a šla ke kopci. To už je NAŠE místo jo? Odpověděla jsem mu a z tváře nemohla vymazat úsměv. Jsi jediná, koho jsem tam vzal. Jasně, že je naše. Dál už jsem mu neodpovídala. Vrtalo mi hlavou, že jsem první. Vždyť řekl, že jsem druhá holka, se kterou tam byl.

,,to, jak jsem tě sem vzal a řekl ti, že jsi druhá, kdo tu se mnou je..." odmlčel se a posadil se vedle mě na zem. Lekla jsem se, když začal mluvit, takže jsem se na něj prudce otočila. ,,byl jsem tu jen s mámou. Bylo to její místo. Chodila sem kdysi s otcem, když spolu chodili. Dokázala mi, že všechno nemusí být tak hrozné, jak si myslím" dal si předloktí na kolena a na ruce si položil čelo. ,,kde je teď?" opřela jsem si hlavu o jeho rameno. V podvědomí jsem skákala radostí, že se mi otevřel, ale zvenčí jsem nedala nic znát. ,,umřela před necelými čtyřmi lety. V tu dobu to všechno začalo. Drogy, kouření, gang, děvkaření. Kdyby neumřela, tak jsem mohl mít malou sestru. Jeden z dalších důvodů, proč tě potřebuju chránit. Nechci, abys skončila jako ony" věci, které mi říkal, mě zaskakovaly čím dál víc. Nezmohla jsem se na jediné slovo. Tolik mě to bolelo za něj. Jako kdybych jeho maminku znala a zasáhlo mě to. Muselo to pro něj být těžké. Hrozně těžké... ,,mrzí mě to" zašeptala jsem do ticha. ,,neříkej to" trhl sebou. Lekla jsem se jeho prudké reakce. Co se stalo? ,,nesnáším lítost" narovnal se, takže jsem byla nucena udělat to samé. ,,hrozně mi chybí" lehl si. Vsadila bych se s vámi, že jsem v jeho očích zahlédla slzy. Slzy, které patřily jeho mamince. Slzy, které nemohly opustit své útočiště, oči. ,,věřím, že byla úžasná stejně jako ty" lehla jsem si na jeho břicho a nechala ho, aby si hrál s mými vlasy. ,,to byla" povzdechl si. Bylo mi ho tak sakra moc líto... ,,proč jsi utekla? Čeho se bojíš?" změnil téma. Nechtěla jsem o tom mluvit... ,,bojím se, že nebudu jediná" byla to pravda. Jak mohl mít jen jednu, když byl zvyklý na vícero holek? ,,to, že jsem nikdy neměl holku neznamená, že se k nim neumím chovat" to asi byla pravda, ale stejně jsem se bála. ,,veříš mi?" zašeptal po chvíli ticha. Kam tím míří? ,,ano" byla jsem si tím stoprocentně jistá. Odpověděla jsem bez váhání, protože to bylo stejné, jako s tím, že ho mám ráda. ,,tak mi dej šanci" zavřela jsem oči a snažila se v klidu dýchat. Dostával mě do rozpaků... ,,necháme tomu volný příběh, Zayne. Nemůžu se jen tak ze dne na den rozhodnout" řekla jsem nakonec. Byla jsem rozhodnutá, že mu šanci můžu dát. Přecejen pořad můžu počítat s tím, že mi ublíží, což jsem doufala, že se nestane.

       ,,máma mě zabije" rychle jsem se zvedla ze země. Byla tma a večer. ,,hodím tě" taky se zvedl. Celou dobu jsme si povídali a já zjistila, že je mi s ním sakra dobře. ,,vážně to zvládneš? Nechceš k nám?" starostlivě se na mě podíval, když zastavil před domem. ,,zvládnu to" nebyla jsem o tom tolik přesvědčená, jako jsem zněla. Věděla jsem, že to dopadne špatně. Ty zmeškané hovory nesvědčily nic dobrého. ,,kdyby něco, tak mi zavolej" položil mi ruku na krk a políbil mě.

        Jediná myšlenka, co se mi honila hlavou, když na mě matka křičela, byla o Zaynovi. Už jsme nemuseli nic předstírat, ale nesměli se to dozvědět kluci, ani nikdo jiný, protože sympatie, co jsem cítila k Zaynovi se nesměly dostat ven. Možná později, ale ne hned. Skutečnost, že se Zayn změní a nebude takový děvkař kvůli mně, mě hřála u srdce. ,,padej do svého pokoje. Týden se odsud nehneš" zvedla jsem obočí. ,,takže ani nepůjdu do školy?" sladce jsem se usmála. Co to dělám? Kluci mě zkazili. ,,padej!" zakřičela a já odešla. Žiji. Poslala jsem zprávu Zaynovi aby věděl, že nemám újmu na zdraví a začala se učit. Poslední dobou po mně matka ani sestry nic nechtěly, takže jsem měla klid. Zítra ráno tě vyzvednu. S klukama jedeme pryč a ty jedeš s námi. Chtěla jsem mu odepsat, že v žádném případě nepojedu, ale mobil mi z ruky vytrhla Sharlotta. ,,Zayn?! Vy se bavíte?!" začala na mě křičet. Nejenom to. Vysmála jsem se ji v duchu a snažila si vzít mobil zpátky, ale nedala se. ,,Zayn je teď můj, nech ho" odešla i s mým mobilem, takže jsem za ní vyběhla a vytrhla ji ho. Za žádnou cenu není tvůj, sestřičko.

       Nevěděla jsem, co se přesně stalo. V jednu chvíli jsem stála na nohou a v tu druhou jsem ležela na zemi. Matka, jako vždy, dala za pravdu Shralottě, takže jsem skončila v zamčeném pokoji. Nehodlala jsem v něm zůstat, takže jsem otevřela okno a slezla po žebříku, co jsme měli opěrný o dům. Náhoda? Osud? Nevěděla jsem kam jít. Táta doma nebyl, protože odjel na služební cestu a klíče jsem měla v obýváku. Molly byla taky pryč a nikoho jiného jsem neznala. Ke klukům jsem jít nechtěla, nemohla jsem.

          Strach, společně se zimou, mě stejně zavedl k jejich dveřím. Roztřesenýma rukama jsem zazvonila a zarazila se, když mi otevřel Liam bez trička. I on měl mnoho tetování, stejně jako Zayn. ,,co ty tady?" pustil mě dál. Prosím, ať je tu i někdo jiný. ,,matka mě zamkla v pokoji, tak jsem zdrhla" pokrčila jsem rameny a sedla si vedle něj na sedačku. Držela jsem se, abych mu nekoukala na břicho, což se mi moc nevedlo. Liam byl takový, že se s ním dalo mluvit o všem. Bral věci vážně. Zayn a ostatní si z toho spíše dělali srandu, ale on o tom dokázal mluvit hodiny. Mohla jsem mu říct cokoliv bez toho, abych se bála. Dřív jsem nechápala, co na něm Molly vidí, ale už jsem to pochopila. Je něčím jiný a i když je děvkař, tak se k holkám chová s úctou. To, že s nimi nebude už nic mít říká s opatrností, jako kdyby se bál, že ji tím hodně ublíží, i když ji ublíží i tím, že to řekne opatrně, ale snažil se. To ostatní to spíš vykřičí do obličeje. Proto jsem Zaynovi nedokázala říct jasné ano. Bála jsem se tohohle. ,,co je s tebou?" sedl si ke mně blíž a objal mě kolem ramen. ,,to je jedno" usmála jsem se. Nemohla jsem mu říct nic o Zaynovi. ,,nelži mi. Vidím to na tobě" povalil mě na sedačku a začal mě lechtat. Měla jsem to tušit! Neměla jsem sem chodit... Tohle mě bude strašit ještě dlouho...