Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Epilog

Starý Louis Tomlinson ležel na nemocniční posteli, jeho paže natažená k druhé, ve které ležel starý Marcel Tomlinson. Oba dva měli v nose hadičky, které jim dodávaly kyslík. Dívali se jeden na druhého a usmívali se, zatímco se drželi za ruce.

"Miluju vás, oba vás moc miluju! Neodcházejte mi ještě! Nemůžu tu zůstat sama!" plakala hnědovlasá dívka s modrýma očima. Dívala se na své dva otce, kteří ji před 30 lety adoptovali z kojeneckého ústavu. Byla ještě maličká a její matka o ni nestála. Ještě ani neměla jméno a tak ji pojmenovali  Angelina. Volali na ni andílku a oba při tom jméno vzpomínali na své otce. Na dva anděli, kteří jsou konečně štastní.

"Taky tě milujeme, Andílku," pošeptal Marcel a odtáhl svou ruku od Louisovi, aby ji mohl pohladit po tváři, po které se jí kutálela slza.

"Tati," zašeptala a dala svou ruku na jeho, aby si ji k tváři přitiskla těsněji.

"Navždy budeš náš Andílek," usmál se na ni Louis, než zakašlal.

"Mám zavolat sestru? Jste v pořádku?" tázala se až se jí jazyk motal.

"V pořádku," zasmál se Louis a poté opět spojil svou ruku s Marcelovou.

Najednou se do pokoje vřítily dva malý chlapci a každý se namáčknul k jednomu muži. Malý Harry se vrhnul k dědečkovi Marcelovi a malý Louis se vrhnul na dědečka Louise.

"Vy malý uličníci!" zasmál se Marcel a pohladil svého vnuka po vlasech.

"Dědo! Kdy zase budeme stavět bunkr, dědo?" zalapal po dechu malý Harry.

"A kdy zase budeme hrát na vojnu, dědo?" zeptal se nadšeně malý Louis.

Oba staříci se na sebe jen podívali a usmáli se, zatímco si je Angelina přitáhla k sobě.

"Vy malý lumpové!" zasmála se se slzami v očích. "Kde jste nechali tátu? Neměl vás hlídat?"

Malý kluci vykulili oči a zaplácli si pusu. "Ooooops!" zasmáli se a oba okamžitě vyběhli z pokoje.

"Dávej na ně pozor, na všechny tři," usmál se Marcel.

"A na sebe," připojil Louis.

Angelina se zvedla ze židle, na které doted seděla a otřela si slzy.

"Jste ti nejlepší tátové, nejlepší rodiče, jaké jsem si kdy mohla přát," zašeptala a každému z nich políbila čelo, než s posledním smutným úsměvem opustila nemocniční pokoj.

"Takže, uvidíme se v nebi, lásko?" usmál se jeden stařík a slabě zmáčkl ruku tomu druhému.

"Uvidíme se v nebi, lásko," přikývl druhý stařík a oba zavřeli oči, zatímco jejich monitory se spustily jedním a tím samým tonem.

"Marceli, Louisi!" volali na ně dva mužské hlasy, které chlapci dobře znali.

"Tati!" vykřikl Marcel a rozběhl se za Harrym, který odtáhl svou ruku z Louisovi a nechal si mladého chlapce padnout do náruče.

Louis váhavě šel za druhým mužem, který mu někoho velmi připomínal. Ano, připomínal mu jeho samotného.

"Tati?" zeptal se váhavě mladší Louis a pousmál se když obdržel přikývnutí. Louis starší si jej přivinul k sobě a rozcuchal mu vlasy.

"Máme co dohánět, juniore," mrknul na svého syna Louis.

"To máme," zamumlal mladší Louis a usmíval se, jelikož se mu konečně dostalo toho potěšení poznat svého jedinečného otce, o kterém tolik slyšel.