Myslíš si, že víš víc?

49

Mrzelo mě, že Isu museli vyloučit, ale zasloužila si to. Vyhlásilo se kvůli tomu zvláštní setkání.
Byli zde přítomni hlavně profesoři a lidé, kterých se tato událost týkala. Za moji rodinu tu nikdo nebyl. Jaká podpora.
Stáli jsme vpředu tělocvičny a pozorovali jak se plní. Přišel proslov ředitelky a následně vyzvala Isabelu. Spolu s Amelii jsme vyšly před mladou dámu co se nám právě chystala omluvit.

Nerozpletly jsme naše ruce. Ani jsme se nesnažily chovat normálně. Cítila jsem její pevný stisk. „Paní profesorko, Lorelei, chtěla bych se vám oběma omluvit za to co jsem provedla. Nedomyslela jsem následky a moc mě to mrzí." Znělo to velmi upřímně.
„To je v pořádku. Poučení pro příště." Odpověděla Amy. Nás se trest naštěstí vyhnul, alespoň částečně. Měly jsme pouze dlouhý rozhovor s ředitelkou o našem chování na pracovišti. Upřímně, kdyby do maturitní zkoušky nezbýval den tak by se zachovala jinak.

Byl Den D. Nečekala jsem že budu tak nervózní. Bohužel i mě navštívila a pocit, že nic neumím. Dnes to byl zpěv za což jsem byla celkem ráda, jelikož nohy si daly dovolenou. Z šatny jsem si vybrala bílou halenku a černé džíny. Uvázala jsem motýlka a vydala se do školy. Paprsky osvětlovaly stinná místa města a všechno díky tomu vypadalo mnohem krásněji. Ve škole pobíhali zmatení studenti zpěvu. Všichni jsme na sobě měli košili a motýlka. Pořadí nikdo neznal. Možná proto byli studenti tak nervózní. Přišla si pro nás ředitelka a odvedla si nás. Následně pak určila i pořadí. Šla jsem druhá v druhé polovině. Jak milé. „A nezapomeňte na řeč!" Oznámila než odešla. V malé místnosti nás zůstalo asi dvacet. Někdo si zpíval a někdo připravoval řeč. Jen já tam tiše seděla na zemi a myslela na Amy. Když už ne pro sebe tak pro ni.

Většina lidí řekla jen proč si tuhle písničku vybrali. Já si vymyslela jinou taktiku. Nikdo nevěděl, kde komise sedí. Bylo to aby se studenti nesoustředili jen na jedno místo. Vymyslela jsem si trošku delší řeč, abych měla čas rozhlédnout se po sále.
nastal můj čas, upravila jsem si motýlka a vešla na podium. Osvítila mě záře světel. Ujala jsem se mikrofonu. „Dobré dopoledne. Jsem ráda, že jsme se tu všichni sešli. Ať už proto že tu máte děti, vnučky, vnoučata, kamarády nebo jestli vás to baví." Během toho jsem se snažila najít lidi, které potřebuji. Netrvalo dlouho a našla jsem Amy a pana Tílka. To mi stačilo. Zkrátila jsem to a už jen řekla „ a písnička, kterou vám dnes zazpívám se jmenuje All I want. Pro mne tahle písnička znamená velmi moc. Dají se v ní skvěle vyjádřit pocity. Doufám, že ji budete prožívat společně se mnou." Zakončila jsem svůj proslov. Počkala jsem na začátek melodie a pak už jsem jen zpívala. But If you loved me
Why did you leave me
Take my body.
Ozval se dlouhý potlesk. Nohy se mi klepaly, ale i přesto se mi podařilo odejít do zákulisí. Oddechla jsem si, že jedna zkouška už je za mnou. Vyhnuli jsme se čekající skupince a pomalu se vytratili domu. Bez rozloučení s Amy nebo rodinou jsem se ocitla u sebe v bytě. Sundala jsem ze sebe košili, džiny a převlékla se do domácích tepláků. Odemkla jsem telefon se zprávou.

Amelie: ,,Musim uznat ze ta kosile. Jak slusne to nazvat. Proste jsi byla k sezrani."  Usmála jsem se na displej. Jen jsem zamkla telefon a šla si připravit oběd.

Koukla jsem na hodinky. „Už mají po poradě." řekla jsem si. A vzala jsem do rukou telefon.„A neslusne by to bylo jak?" odepsala jsem. Na odpoledne jsem si naplánovala seriály a filmy. Jenže já a plánování nejsme dobří kamarádi a pokaždé se něco pokazí. Tentokrát se pokazilo, ale k dobrému. Zazvonil mi zvonek. Celkem jsem se vyděsila, ale nebyl k tomu důvod. U dveří totiž stála malá brunetka. „Doufám, že to nejsou nějaký horory." řekla mi, když se usadila na posteli. „Myslela jsem, že už mne trošku znáš." Následně jsme odpoledne strávily společným koukáním na filmy. Odpoledne se protáhlo do pozdních večerních hodin. „Měla bych jít. Ať si na zítřejší zkoušku dobře připravená." ozvala se. Ale já ji z našeho obětí nepustila.„Nikam." a objala jsem ji radši ještě pevněji. „Ty čudlo, nemůžu tu zůstat.  Musíš si pořádně odpočinout." a otočila se na mne.
„Nemůžeš nebo nechceš? Prosím." zeptala jsem se. „Nemám tu s sebou nic." odpověděla mi.„Bez problému, mám toho dost. Takže to mám brát jako ano?" a usmála jsem na ni. Na mou malou rozcuchanou a hlavně spokojenou brunetku. Kývla. Prohrábla jsem ji vlasy. Zašeptala jsem děkuju. Poté jsem ji přinesla pyžamo a ručník. Usmála se a odešla do sprchy. Mezitím jsem připravila spaní.

V noci mě nepustila z obětí. A ráno za zvuku budíku mne stále objímala. Bylo to krásné probuzení. „Co chceš ke snídani?" Zeptala jsem se zatímco se převlékala. „Nesnídám." Dostalo se mi odpovědi. Udělala jsem tedy alespoň čaj. Ten již neodmítla. S hrnky jsme si sedly na ustlanou postel. Začala jsem se usmívat. „Co ti vykouzlilo tak krásný usměv?"
„Osoba co sedí naproti mně." Odpověděla jsem a viděla jsem jak se začervenala. „Krásná jsi." Řekla. Tentokrát jsem zrudla já. „Jsem ráda, že přes všechny nástrahy, nesrovnalosti a ředitelku jsme to vydržely a já můžu být teďka tady. S krásnou mladou dámou." Teď už jsem si přišla jako rajče. Odložila hrnek a nepatrně se ke mne nahla. Zkousla mi ret a pak bojovala o dominanci. Tentokrát jsem vyhrála já. Vítězně jsem vstala. Šokovaně tam seděla, a tak jsem po ni hodila helmu.„Pěšky nebo motorka?" Zeptala jsem se. „Pěšky." Vzala jsem si zpátky helmu, popadla tašku a společně jsme odešly do školy.

Cestou mne držela za ruku. Lidé se za námi otáčeli, občas i něco brblali, ale nikdo nic neřekl přímo. Až na jednu holčičku, která si na nás ukázala malým nemotorným prstíkem. „Mamí! Koukej. Oni se mají rádi jako ty a tatínek!" Maminka se omluvila za chování dcerky a šla dál. U školy jsme to už neřešily. Prostě jsme ruku v ruce šly dál. Odvedla si mne až k malému sálu. Tam mne již musela opustit. Bylo to těžké loučení. Ale nutné. Musela jsem se připravit. „Slečny. Zde máte pořadí." A pověsila na dveře bílý papír. Počkala jsem chvilku, než se počáteční chaos uklidnil. Šla jsem poslední. To nejlepší nakonec.
Všechny slečny si vyčesávaly drdoly. Jen já si zas zapletla copy. Oblékla jsem si tmavě modré body a tutu sukni. Doplnila jsem to zlatými třpytky a můj kostým byl hotov. V jednoduchosti je krása.

Proslov ředitelky. A úvod několika slečen. „Nyní přivítejte Lorelei Terner s její skladbou Take me to church."

Jak ji dopadne balet? Bude ta nejlepší? Nebo se najde ještě někdo lepší?
1