Buď volný a nezávislý!

Před rokem

"Leo, pojď sem!" zakřičel na mne můj pán. "Dělej!" Pomalu jsem se zvedl ze země, odhrnul si pramen dlouhých tmavě červených vlasů, oprášil si tepláky a došel k němu. Zamračil se na mne jako kdybych mu něco udělal, ale já opravdu nevěděl co. Ocas jsem si strčil mezi nohy a sklopil uši, abych mu naznačil, že on je můj nadřízený. Jsem neko. Kříženec člověka a zvířete, v mém případě člověka a psa, i když můj pán mi někdy říká, že jsem spíš vlk. Naše rasu lidé využívají jako otroky nebo domácí mazlíčky, protože jsme mírumilovní (tedy většinou) a já osobně neznám moc těch, kteří se obrátili proti svým pánům. "Ale no tak, Leo, pojď sem. Já to nemyslel zle." Můj páníček není až tak moc zlý, i když poté co se mne před osmi lety ujal, se ke mně chová jak k psovi. Častokrát jsem proto měl nutkání od něho utéct, ale nikdy jsem se o to ještě nepokusil. Další věc, která mě štve, kromě mého pána, je obojek. Jak já ho nesnáším! Mám kvůli němu krk skoro pořád rozdrásaný. "Leo, no tak, Leo!" zavolal na mě zase pán, "Proč koukáš do zdi? " "Hmm..." odpověděl jsem a otočil se na něj. Nekové normálně umějí mluvit, ale já to moc nemám rád. Taky to moc k ničemu nepotřebuju. Dnes jsem ale měl hlavu plnou něčeho jiného a nedával jsem pozor. Už od začátku jsem věděl, že tento den přijde, a proto jsem si k pánovi nechtěl vybudovat dobrý vztah. Dnes ho totiž opustím...

Hoj! Doufám, že se vám to bude líbit! Určitě pište své doporučení a rady, protože je toto jeden z mých prvních příběhů.
Nahoře je přibližný portrét Lea.