BUNKR ARCHIV

6. Všední záležitosti

Po zmizení Loki s Casem Bela zaúpí: „Kam jsme se to dostali? Dám jeden návrh: UŽ NIKDY NEBUDU LOVIT!"

Dean se posadí – nebo spíš upadne – opře se zády o cokoli, co jen trochu připomíná nějakou zeď a zavře oči. „Bel? Řekni mi, až něco začne dávat smysl. Myslím, že tohle je nějakej vážně hodně špatnej fór."

„Řeknu," ozve se Bela, pořád ještě stojí a zírá do míst, kde ještě před minutou stál Loki s Casem v náručí. „Ale teď se asi přesunu do svýho pokoje."

„A vzpoměl jsem si," mumlá Dean jako ze spaní, „že jsem ti přivezl ledvinu. Z tý Plzně. Najdeš ji už asi po čuchu."

Na to se zlodějka zmůže na chabý úsměv: „Díky."

„A proč dáváme seno do pyžama?" zeptá se Dean ještě tiše a vysíleně, a odpadne.

„Jdu se opít zeleným čajem do němoty," oznámí Bela, ačkoli už ji nikdo neslyší. „I když se tím čajem asi dřív otrávím."

***

Opět knihovna.
Bela vypadá jako živá mrtvá, před sebou snad třicet prázdných hrnků – protože kdo by si vymýval jeden, když si může pokaždé vzít čistý, že ano. V křesle, kam se mu podařilo odvléct, chrápe Dean tak tvrdým spánkem, že by ho probudilo snad jen střílení z děla, a to možná taky ne.
Na podlaze se pořád válí prostěradlo nasáklé zeleným čajem.

Na stole je kromě hrnků i chaos rozházených knih a dokumentů, někde v jeho středu tiše spí Samův laptop.

A do téhle atmosféry si jako by se nechumelilo vchází Castiel, spokojeně se usmívá: „Ahoj, Belo."

Zlodějka k němu zvedne nepřítomný pohled: „Ahoj."

„Tak rád tě vidím," pokračuje anděl, a teprve to Belu zvedne na nohy, oči se jí rozšíří, a pokročí k němu. S radostí, která je nejspíš udivuje oba stejným dílem, se objemou.

„Bel, děkuji, žes mě nezabila," šeptá anděl.

Bela se mírně zamračí, vyhledá pohledem Lokinu, která stojí ve dveřích a s úsměvem to sleduje. Pak se blondýnka vymaní z Casova objetí a začne nervózně sklízet ze stolu hrnky. „Uh... ale já tě zabila," mumlá u toho, „společně s Deanem."

Castiel jí pomáhá s uklízením, a u toho mumlání se trochu zarazí. „Dobře, že to nevyšlo," řekne.

„Jo, aspoň něco," kývne Bela s náručí plnou hrnků a pohled jí padne na prázdné prostěradlo. „Kam se poděla ta doktorka?!"

„Odvezla jsem ji," pokrčí rameny Loki.

„Kam? Kdy? Proč?" Bela rozhodí rukama. „Nic nevím!"

„Dlouhý vyprávění."

„Já mám čas!"

„A její paměť?" připojí se k vyptávání Castiel, odloží hrnky a udělá pohyb, jako by se chtěl podívat na svoje vlastní záda, ale protože není sova, moc mu to nevyjde. „Počkat! Odkdy mám zpátky křídla?"

„Nepamatuje si nic z toho, co se stalo," odpoví Loki aspoň ta tu jednu otázku a na další, o křídlech, nahodí něco jako odpověď Bela: „Od tý doby, co tě spravil archanděl, Casi. Chtěla jsem říct, Loki. Ehm."

„Loki je bohyně, ne archanděl," pronese Castiel mírně, „a rozhodně není Gabriel."

„Uhmehmjasněehmuhm," zakašle Bela.

Anděl se dvěma prsty dotkne jejího těla a vyléčí jí kašel.

„Koukám, tady jsou všichni nastydlí," okomentuje to Loki.