BUNKR ARCHIV

7. Chtít něco po Deanovi je recept na sebevraždu

Jiný den, Deanova samomluva, aspoň chvíli.

„A to by stačilo. Žádný další akce dneska.

Vážně... musí bejt pořád úterý.

Lov v Očistci byl úspěšnej... spousta velkejch bedlomutů a nějaký kotrčosauři, ok, jenže pak jsem narazil na nasranýho Aragoga, ten mě rafnul do jedný strany ksichtu.

Říkám si fajn, buď získám superschopnosti, nebo mi uhnije obličej, počkám a uvidím.

Pak jsem našel bedlomuta ve stráni. Kamenitý.

No, řeknu to takhle: sjet po zadku holou skálu vážně NENÍ jeden z nápadů, co podporujou dobrou náladu.

A nakonec se zvednul vítr, kolem začaly lítat větve a než jsem se stačil dostat do stabilnější části Očistce, tak i stromy.

Jeden mě líznul po hlavě a pak jsem skončil pod ním.

Nešel zvednout, i když mě aspoň nepropích a nezlomil, hodnej strom.

Tak si tam tak ležím, říkám si, že sakra, nemám kredit, těžko zavolám Tullovi, takže budu asi muset počkat do dvou, až bude volat on, abych si poslech, jakej jsem idiot a že na normální lidi prostě v lese stromy nepadaj a co tam lezu, když je vichřice... jasně, fajn, ale když se tak hrabu po kapsách, zjistím, že ten pitomej telefon nemám.

Navíc začalo pršet.

Takže, buď se z pod tý přítulný borovice dostanu, nebo mě bude někdo muset najít.

Doprdele, šel jsem řešit nebo si najít případ, ne se stát případem!!!

Tak jsem pořádně zabral, podařilo se, no... a jsem na základně.

Teď si dám kafe, pivo a leháro, než pojedu na zásobovací misi."

Jeho obličej vážně vypadá jako po rvačce, když si tak sedí v kuchyni, která začíná nahrazovat knihovnu jako centrum veškerého bunkrového života.

„Ukaž," ozve se Castiel starostlivě, přistoupí k němu.

„Už mi stihla vylézt pořádná boule. Hoďte po mě někdo led."

Castiel od něj zase odstoupí, a háže po něm led.

„Dík!" chytí led, a připlácne si ho na bouli. „A skotská by byla?"

Na to už nikdo neodpoví, zato se ozve zamračená Bela: „Vymysleli jste ten Lokiny pokoj?"

„Dej mi pokoj s pokojem," zavrčí Dean. „Zvlášť jestli je teď plnej kořenů a stromů."

„Dva pokoje v jednom?" Bela pozvedne obočí. „Nejsem vynálezce!"

„Prostě tam vylej kanystr podpalovače a já tam hodím zapalovač," zahučí Dean. „Jenom po mě nechtěj, abych vstával."

„Nic nechci," odsekne Bela, „nejsem ty."

„Chm," udělá Dean. „Ještě aby."

„Chtít něco po Deanovi je recept na sebevraždu," ozve se Loki, která právě vejde.

„Bejt poblíž mě," ušklíbne se Dean. „Je recept na sebevraždu. Ale zase umřeš šťastná."

Loki se pořád tváří, jako by jí ulítly včely: „Byla bych šťastná, kdyby strážce Asgardu nebyl práskač."

„Všichni chceme být šťastný," ozve se Bela filosoficky.

„Jo?" ušklíbne se Dean.

„Já nechci mít šrám přes polovinu stehna," dodá Bela, „ze kterýho bude jizva."

„Jizvy jsou sexy," mrkne na ni Dean, „a štěstí je lež pro slabochy."

„Kdo říkal, že nejsem slaboch?"

„OK. No tak..." Dean vytáhne láhev Bushmills. „A pojďte, to se musí vydezinfikovat. Šrám i zrada. Zevnitř. Obě." Rozlije do skleniček.

„Cry of laugh?" špitne Bela.

„Drink," prohlásí Dean, „definitelly."

Všichni se napijou.

„Tak jo," prohlásí Dean potom, „hezky všichni makejte na svejch případech a kronikaření a tak, jdu vyzkoušet jak velká je statistická pravděpodobnost, že na mě spadne strom dva dny po sobě."

***

Později.

Dean vejde za veselého pohvizdování do kuchyně, hodí košem plným houbomutů do kouta a vytřepe si z vlasů vodu.

„Tak co, už to tu žije?"

Otázka, na kterou by si podle lidu/zlodějko/bohoprázdna moh odpovědět sám.

„Dneska jsem jen zmoknul," vede si dál svůj monolog, „sice pořádně, ale..."

Konečně se rozhlídne po kuchyni a vyhlédne pro jistotu i na chodbu: „Tak, kdo mi píchne s porcováním houbomutů? Nechci smrdět sám!"

Zamračí se.

„Aha. Nikde nikdo. Fajn."

Až v tu chvíli se došourá Lokina s hrnkem kafe: „Sorry, něco jsem zařizovala, ale klidně ti helpnu."

„Ok," Dean se okamžitě rozzáří, „vezmi si kudlu, a můžeš začít. Jenom je nějak vyhážu na stůl, ok?"

Na to seveřanka kývne, a dají se do zpracovávání hmoty.

Které vydrží přesně tak dlouho, jako Deanova zásoba energie. Když mu začne padat hlava a oči se zavírají samy od sebe, zazívá, protáhne se a vstane: „Jdu si dát dvacet, za chvíli jsem zpátky. V případě nutnosti po mě něco hoďte."

„Dobře," kývne Loki, zabraná do práce, a Lovec se odklátí do svého pokoje.