Lyžařský výcvik

Cesta 3. část

...Vzbudila jsem se už ve 4 hodiny ráno a potom už neusnula, koukala jsem na projíždějící světla. Nejspíš už jsme byli v Rakousku. Postupně jsme se všichni probouzeli. Adél s Aničkou si hned četli a Emma si malovala. První zastávka v Rakousku byla dost nudná, všichni jsme si čistili zuby a Natka s Adélou se dokonce i malovaly, nechápu proč. Možná se chtěly líbit Mirkovi, nebo tak někomu. To by jsme ale nebyli my, abychom neudělali nějakou pitomost. Před tím, než jsem vlezla na záchody dal mi Jonáš umělýho pavouka se slovy ,,určitě ho dobře využiješ,, a taky že jo. Hned jsem věděla, jak ho využiju. Když šla Adéla na záchod a nechala svoji ,,líčící kapsičku,, na umyvadle a tak nastala moje chvíle. Pomalu a potichu jsem jí otevřela, vložila do ni pavouka, opatrně ji zavřela a jelikož už jsem byla po ranní hygieně tak jsem se potichu odplížila z koupelny. Před koupelnou už na mě čekali kluci s holkama. Čekali jsme na akce ,,Pavouk,,. Byla to celkem chvíle, ale stálo to za to.

,,ááááááá páááávoooooukkk!!!!!" volala Adéla a vyběhla z koupelny. Nevím, proč tomu říkám koupelna, když jsou to jen hnusný záchody na benzínce. No ale zpět, vyběhla ze záchodů a viděla nás jak smíchy pomalu nedýcháme, zrudla vzteky a zaječela ,,Veroniko, ty kravko jedna!" no jo, ale kdo by si z toho co dělal. Nemůžu za to, že jí nejde bižule a plete si živočišný druhy.

,,Co já?" zeptala jsem se se slzami smíchu v očích.

,,Kdo jinej, než ty by to udělal!?!" zavřeštěla Natka, která jí hned stála za zády.

,, Hele, je to jen pavouk ne? Pořád je míň slizkej, než ten tamten, co se ti líbí, nebo ne?" prohlásil Alex a všichni se začali potichu hihňat, věděli jsme, že má pravdu. Ale ty dvě si to asi nemyslely, jen se otočily na patě a vlezly zpátky na záchody. Když jsme tam pak chvíli stáli a křenili se, otevřeli se dveře a mezi naši partu přistál i ten umělej pavouk.

,,Nový člen!" zvolala jsem.

,,A jak se bude jmenovat?" ptala se hned Emma a konečně i s úsměvem na tváři.

,,Tak co třeba geniálně..." nechal Kuba chvíli napětí ,,tak geniálně...jako já?" hned jak to dořekl, začali jsme se tlemit a odcházeli jsme z benzínky.

V autobusu už jsme se ale tolik nechechtali, když jsme zjistili, že do konce cesty zbývá ještě asi pět hodin, protože jsme prý zůstali v koloně a taky kvůli tomu, že učitelka věděla o tom, co jsme provedli na benzínce a prý nás čeká trest. Všichni se hrozně těšíme, při trestech bývá sranda.

No a cesta už utíkala rychle. Pořád jsme se tlemili. Učitelka za námi byla asi třikrát, abychom se ztišili, že už je duní hlava. Já vím, je to učitelka a my by jsme ji měli poslouchat, ale co, nás zase celý ty roky duněla hlava z těch mouder, které se nám snažili nacpat do hlavy. A tak cesta rychle utíkala a když jsme už viděli ty krásné zasněžené kopce, vytáhli jsme telefony a fotili. No a po chvíli jsme už vystupovali z autobusu a četli lístečky na kterých jsme měli zjistit, co nás čeká, program na dny a hlavně, náš jídelníček na celých těch čtrnáct dnů. Také tam bylo napsáno, že budeme bydlet všichni v chatě nahoře v pokojích po čtyřek, což nás celkem potěšilo. No a nahoru jsme měli jet sedačkovými lanovkami. Já si sedla s Adél a Emma s Aničkou. No a před námi seděli kluci a za námi holky. Byla to sranda. Kuba s Alexem seděli před námi. Byla to sranda. V jednom kuse na nás volali holky ze zadu, a říkali, co zrovna dělá Oliver s Jonášem a to už jsme se zase otáčeli dopředu, protože na nás volali ti exoti ze předu, ať chytáme. Mysleli jsme, že si dělají srandu, ale po chvíli na nás opravdu něco letělo.

,,to sem nedoletí"řekla Adél

,,doletí, Kuba umí házet celkem daleko" odpověděla jsem.

,,no, ale já neumím chytat, takže chytej" ječela Áďa, když už to bylo skoro u nás. Chytla jsem to, bylo to něco, co bylo zabalený v alobalu a v pytlíku.

,,Co to je?" ječím na kluky dopředu

,,Rozbal a uvidíš" ječel zpátky Alex

,,A neboj, není to otrávený, jen mi toho máma zabalila tolik, že by jsem to jedl celý lyžák, tak se podělím" křičel ještě Alex, celkem mě to překvapilo, Alex a dělit se a ještě o JÍDLO?! Nějaký divný ne?! Když jsme to rozbalily, jen jsme na sebe vykulily oči, v alobalu byl totiž řízek!

,,Dík Alexi!" zaječela Adell.

,,Nemáte za co!" ozvalo se zpátky a my se zakously do řízků.

,,Hmm, je dobrej" povídám.

,,to teda" odpovídá Adell.

,,Hej Alexi! Až budeš mluvit s tvojí mamkou, tak jí vyřiď, že vaří opravdu skvěle!" volala jsem na něj.

,, To radši ne, ještě by mě zabila, že jsem to nesnědl sám a že proto jsem hubený jak lund" volal zpátky.

,,Dobře, ale jsou opravdu dobrý" volala ještě Adell, a to jsem ještě musela vykulit oči, protože Adél mluvila s plnou pusou a to ona nikdy nedělá!!!

No když jsme sesedli z lanovky, čekala nás ještě cesta k chatě. Kufry nám naštěstí vzali nějakým tím skůtrem, takže jsme měli jen ten batoh, co jsme měli v busu. Nic těžkého. No a nebyli by jsme to my, kdybychom se totálně nezkoulovali a nebyli úplně mokrý. Dokonce jsem zvládla dát omydlíka Oliverovi a to je jako opravdu co říct.

Tak se snad líbí, budu ráda za každý hlas.

Niky