Jednodílovky by LM1520

Love won't to do (if not for you)

Naše seznámení bylo... zvláštní, ale zároveň normální.

To jsem se tak dostal na svou vysněnou fyzioterapeutickou vejšku. Začal jsem kvůli tomu bydlet na koleji a k tomu patřilo i to, ze se musíte naučit jedno takové umění. Říká se mu vaření. Teda, musíte se ho naučit v tom případě, když se nechcete otrávit jídlem z naší pochybné menzy, anebo nemáte dost peněz na to, abyste denně chodili do restaurace, či si nechali něco poživatelného dovézt. Tak jsem začal takřka pravidelně navštěvovat naši otřesnou kolejní kuchyňku. A jednou si tam tak "zvesela" vařím, opět se mi vše připaluje nebo to utíká, když se tam zjeví další kolejník. Ne, pardon, to byla sranda, chtěl jsem říct kluk. "Ahoj," slušně pozdraví, jen co vejde. Tak se slušností nezaostávám a odpovím mezi tichými nadávkami, že se mi to zas nedaří a honem míchám připalující se cibulku. 

Připojil se na vedlejší plotýnku s takovým malinkým hrncem, do kterého napustil vodu. "Co to bude, až to bude?" zeptal se po chvíli. Jelikož se mi nějakým zázrakem podařilo vše ukočírovat, dovolil jsem si k němu vzhlédnout. Dech se mi zadrhl v krku a myslí mi proběhlo F*ck. Byl bez trička. Naprosto dokonale vypracované svaly. V duchu jsem slintal, ale navenek nevzrušeně odpověděl: "Omáčka na těstoviny s těstovinami. A co vaříš ty?" "Těstoviny," zaculil se. "Se speciální přílohou, studenty velmi oblíbenou, jmenuje se..." dramaticky se odmlčel a já čekal, co z něj vypadne. "...Kečup!" Začali jsme se oba smát. "Nečekaná to specialita," řekl jsem mezi smíchem.

Chvíli jsme se bavili, co děláme za školu, apod., když tu se najednou zeptal: "Hele, pohlídáš mi to? Já se jen rychle osprchuju, hned jsem zpátky." "Jasně, pohlídám. Neutop se," odpověděl jsem automaticky. Byl jsem na to zvyklý na střední, kdy jsme si takhle dělali na intru srandu, když jsme šli do sprchy. "Cože?" zarazil se ve dveřích. Tak jsem mu to rychle vysvětlil a on poté se zasmáním zmizel. A já zůstal v kuchyňce sám s hrnci a culil se jak měsíček na hnoji.

Zrovna jsem scedil své těstoviny a přemýšlel, zda se nemám podívat na ty jeho, když se objevil. "Tak jsem zpět." Držel v ruce tričko a z mokrých vlasů mu občas ukápla nějaká ta kapka. Kvůli tomu tričku jsem v duchu posmutněl. "To jsi rychlík," zasmál jsem se. Jen s úsměvem kývl, protáhl se kolem mě ke svému hrnci a mě obklopila vůně jeho sprchového gelu. Radši jsem začal něco dělat, abych tam nebyl omámený a nesekl sebou jak nějaká vlhká třináctka z Justina Biebra. (Nic proti JB, jen přirovnání ;)) "Tak, já už mám hotovo," slil své těstoviny, rozloučil se a zanechal mě s mým hrncem a pánvičkou o samotě.

***

Pak jsme se dlouho neviděli. Jen jednou jsme se potkali a pozdravili na chodbě.Tak čas běžel a já jsem byl opět v kuchyňce, tantokrát jsem umýval nádobí. Najednou se mi za zády ozvalo nesmělé "Ahoj." Otočil jsem se a za mnou stál vysoký kluk. "Ahoj?" odpověděl jsem nejistě, zda opravdu chce mluvit se mnou. Vždyť ho neznám. Usmál se a spustil: "Hele, my máme s kámošema takovou významnou chvilku..." Ne, nenapadlo mě nic úchylného. Vůbec! "...tak sháníme někoho, kdo by nás u toho vyfotil. Mohl bych tedy poprosit tebe?" pohrával si s foťákem v ruce. "Eh, no dobře, jen vteřinku," opláchnu si ruce. Kde je ta utěrka?! "Tak můžem." Kývne a vypravíme se kousek do jeho pokoje. "Mimochodem já jsem Phil," podá mi ruku. Rozpačitě ji přijmu a odpovím: "Já jsem Nick." Vejdeme do pokoje, kde je bordel, hrozně moc flašek chlastu, uprostřed pokoje trůní vodní dýmka a okolo ní vyskládáno 5 kluků. Trochu zaraženě pozdravím: "Ahoj." A rozhlížím se po pokoji. Oni sborově s úsměvem odpoví. Zatímco Phil šteluje foťák a vymýšlí jeho nejlepší polohu, tak povídá: "Tohle je Johnny, Gabe, Chris, Luke a Kyle. Kluci, tohle je Nick." S každým si jdu tedy podat ruku a seznámit se.