Lednová HP výzva

Parchanti

„To se povedlo, prcku."

Jamese to oslovení strašně rozčilovalo, teď to ale hodil za hlavu. Byl schovaný v jednom z mnoha bradavických výklenků, vykukovala mu jen hlava, a snažil se zadržet hlasitý smích.

Před pár vteřinami se k němu v oné skrýši přidal i Teddy Lupin, který tohle všechno měl na svědomí. Jamese sice naštvalo, když mu Teddy řekl, že se musí jen koukat a neprozradit je, že se taky nemohl zapojit, nakonec však musel uznat, že i to má své kouzlo.

„Filch se zblázní," pošeptal staršímu hochovi, když zaslechl školníkovy šouravé kroky. „A nás zabije."

„Nebuď trasořitka, seš přece Potter," ušklíbl se mladý Lupin a jeho vlasy nabraly žvýkačkově růžový odstín, jako vždycky, když se bavil. Okamžitě je ale, tentokrát cíleně, změnil na nevýrazný světle hnědý odstín, jaký míval jeho otec. Matčina žvýkačková byla teď nebezpečně nápadná. „Ticho!"

Potter-nePotter, James se přece jen trochu bál. Školník a ta jeho psychokočka musela nahnat strach snad každému. Každému, komu je jedenáct, opravil své myšlenky mrzutě Potter. Sedmnáctiletý Lupin už si z Filchových nadávek ani podivných očí paní Norrisové, jak se zdálo, nic nedělal.

„Paní Norissová, drahoušku!" Filch se konečně dobelhal ke své milované kočce. Ta ještě pořád vztekle vřiskala, jakoby ji někdo natahoval na skřipec, i když Teddy si byl naprosto jistý, že ji nic bolet nemůže. Bylo to jen neškodné barvicí kouzlo...

„Ti parchanti mrňaví! Tohle si odskáčou, pověsím je za palce do futer! Drahoušku, já vám pomůžu, nebojte, paní Norrisová..."

Teddy nabyl dojmu, že je Argus dostatečně zaměstnán spíláním jeho osobě a konejšením své, nyní žlutočerně kárované, družky – vážně, po škole kolovaly drby, že s ní i spí – a nepostřehne tedy tichý šepot: „Tvůj táta mi jednou říkal, že mu ten můj vyprávěl, jak s jeho tátou, takže tvým – no, to je jedno. Prostě se taky snažili té pitomé kočce trochu... poupravit styl," vyprávěl Jamesovi, který zaujatě poslouchal. Měl opravdu rád příběhy z dob, kdy do Bradavic chodil jeho děda. Bohužel jich neslýchal tolik, kolik by chtěl – neměl je příliš kdo vyprávět. „Ale jim se to nepovedlo. Mně jo. Mám ze sebe radost," zaculil se nanejvýš samolibě. „A teď radši padáme."