Sword Art Online - návrat

Druhé patro

Aktivovali jsme teleportační bránu do druhého patra. Teď se sem mohli hráči dostat aniž by museli jít přes dungeon.
Podíval jsem se na Asunu. Její život neklesl ani o jeden bod. Stejně jako můj. Odvrátil jsem od ní pohled a zadíval se na nebe. Počasí bylo nastaveno na polojasno. Usmál jsem se.
„Co budeme dělat, Kirito-kun? Pokud budeme tahle rychle postupovat, ostatním hráčům to bude divné a budou nás označovat za betery.“ řekla Asuna.
Věděl jsem to, ale rozhodl jsem se to ignorovat, stejně jako tehdy.
„I tak se, ale chceš dostat co nejdřív k našemu domu, ne?“ zeptal jsem se.
„A co Yui-Chan?“ zeptala se najednou Asuna s obavami v hlase.
Byla pravda, že asistenční program pro psychickou podporu hráče s kódovým jménem Yui, se stal součástí našeho života. V této hře to byla malá holka s černými dlouhými vlasy, oblečená v zářivě bílých šatech. Měli jsme na ni s Asunou spoustu vzpomínek. Nebyla s námi totiž jen v původním SAO, ale taky v ALO, což se nakonec ukázalo jako kopie SAO serveru. Nedokázal jsem se s ní však nijak spojit.
„Jediná možnost, jak se k ní dostat, je postupovat vzhůru.“ řekl jsem. „Momentálně se s ní nedokážu nijak spojit.“
Asuna přikývla.
Rozhlédl jsem se po krajině kolem nás. Na tomto patře jsme posledně nestrávili mnoho času. Snažili jsme se hru vyčistit co nejdřív, stejně jako teď. Tentokrát jsem, však byl záhadně klidný.
„Doufám, že se Sugu daří dobře.“ zašeptal jsem.
„Máš ji v seznamu přátel, ne? Navíc je s Liz a ostatními. Bude v pořádku.“ uklidňovala mě Asuna. Bude v pořádku... Snad. Argusu se nedalo věřit. Nikdo z nás netušil, kdo společnost obnovil a co se honilo v hlavě tomu, kdo se pokusil napodobit Kayabu Akihika a uvěznil nás znovu ve smrtící hře. Představit se pod jeho jménem.. Už to bylo neodpustitelné!
Rozhodli jsme se s Asunou trochu se porozhlédnout po druhém patře.
Sice jsme měli dost silné statusy k tomu, abychom se probili aspoň do dvacátého patra sami dva, nechtěli jsme však před ostatními ukazovat svoji sílu. Lidé totiž zvráceně věřili, že my, hráči původního SAO, jsme neměli dost odvahy, abychom si znovu nasadili Amusphere nebo jeho předchůdce, NerveGear. Dle toho, co jsem však zjistil, byla polovina nynějších obyvatel Aincradu z původních hráčů. Navíc dle zkušeností z posledně jsme věděli, že čím vyš vystoupáme, tím obtížnější bude dostat se na další patro.
„Kirito-kun, kam jsme se dostali posledně?“ zeptala se Asuna, jako by mi četla myšlenky.
„E... 75. patro.. myslím..“ odpověděl jsem.
Ano. Bylo to 75. podlaží. Podlaží, na kterém jsem porazil závěrečného bosse, Kayabu Akihika a osvobodil ostatní z této smrtící hry.
„Slyšela jsem, že Recto převzalo název Argusu.“ zašeptala Asuna.
Téměř jsem zapomněl dýchat. Bylo možné, že.. Ne. Muselo to tak být! Pokud Recto převzalo Argus a vydalo pod jeho jménem SAO, muselo to znamenat..
„Ten hajzl!“ zakřičel jsem a kopl do blízké zdi. Okamžitě vyskočila systémová tabulka označující nezničitelný předmět.
Teď už mi všechno bylo jasné. Věděl jsem, kdo bude finální boss. Jenom mě zajímalo, kde se skrývá. Doufal jsem, že nebude mít dost odvahy udělat něco takového potom, co jsem jej před pár lety malém zabil u nemocnice, ve které ležela Asuna. Ten, kdo nás věznil v Aincradu a kdo měl být finálním bossem, nebyl nikdo jiný než Sugou Nobuyuki.