Cesta mým životem

Kapitola Druhá

Niky, on to vážně udělal“
Věta, díky které se změnilo vše úplně od základu. Už den před touhle větou mi přišel zcela zvláštní. Jakoby se chystalo něco velkého, neobyčejného – taky se tomu tak stalo.
Protože nejsem sobecká a myslím převážně na druhé, než na sebe, přichystala jsem tátovi jídlo a přinesla jsem mu večeři. Kde jinde by mohl být, než v garáži. Sobotní večer je nejlepší trávit v garáži, než doma spolu se zbytkem rodiny obývající tenhle dům.
Otevřu dveře s talířem v ruce, se slovy přející dobrou chuť. „To jsi opravdu hodná, ale dej to raději Adámkovi“. V tom spatřím jeho červené oči, jakoby už neměl co brečet. „Co je tati?“
Ptám se ho proto, že jsem ho v takovém stavu ještě nikdy předtím neviděla. Na stole plno popsaných papírů jen tak tam seděl, kouřil své cigarety a neměl slov. „víš, že tě mám rád Niky“ jediná věta, kterou si z toho večera pamatuji „ano i já tě mám ráda“ odvětím. „Víš, už to nezvládám, nevím jak dál“ řekl, bylo mi to tak líto, ale neměla jsem ani páru o čem to mluví, vždyť mi bylo teprve 14 let a navíc se o tom se mnou nechtěl hlouběji bavit. Chvíli jsem u něj zůstala bez slov i přes pocit, že chce zůstat sám.
Večeři jsem tedy po nějaké době strávené s ním odnesla zpět domů a nechápala co se to děje. Do dnes nevím, proč jsem u něj nezůstala déle, nepromluvila si o tom co se vlastně děje a co ho trápí. I když mi říkal, že už to nezvládá, že neví jak dál, nemyslela jsem si, že to až tak hoří.
Klekla jsem si v pokoji před postel a u toho jsem přemýšlela, co se to sakra děje. Ten den jsem nemohla spát, stále se mi hlavou honilo plno myšlenek. Padla 4 hodina ranní a já konečně zavřela oči a usnula. Nikdo nemáme rádi budíky – obzvláště v neděli a to ke všemu mezi 5-6 hod. ráno. Máma zběsile otevřela dveře se slovy „Niky, on to vážně udělal“. A jsme opět na začátku. „Musím jít pro nůž“ řekla máma „cože jak jako pro nůž“ nechápala jsem a zmatená jsem si sedla na postel a nevěřícně jsem koukala před sebe. Máma mezi tím odběhla na dvůr s nožem v ruce. Neměla jsem odvahu jít za ní – pomalu mi začalo docházet, co se vlastně stalo, proto jsem si raději vlezla do ložnice za bráchou, čekající na to, až tenhle zlý sen přejde, já se vzbudím v mé vyhřáté posteli a má rodina bude stále celá pohromadě.
Je to tak, těžko se mi to říká (i po skoro 6 letech) … prostě se oběsil.

…Jen tak se oběsil, nechápu proč – jak to mohl udělat. Tolik otázek v hlavě a žádné smysluplné vysvětlení. Ten den mi přišel tak dlouhý, jako by se zastavily hodiny.

Začalo se to u nás plnit všemi možnými lidmi, od policie přes pohřební službu až po záchranku. V tom právě sedím na schodech našeho velkého rodinného domu (a že je po piči velký), kousek ode mě stojí policista s matkou, ptající se mě, jestli nepotřebuji psychologa. „Samozřejmě, že ne! Nechci žádného doktora, já to zvládnu.“ Neuvědomovala sem si, že se něco stalo, chvíli jsem úplně zapomněla na to, proč u nás všichni jsou – nechtěla jsem si přiznat takovou z/t(r)átu.

Do rukou se mi dostal dopis, který jsem viděla minulý večer ležet na stole v garáži. Táta celkem napsal tři dopisy, kde každý list měl své jméno. Na tom mém nestálo nic jiného, než to mé. Moc jsem si ho chtěla přečíst. Proto jsem si jej vzala k sobě a utíkala s ním do svého pokoje, kde jsem byla sama a mohla si jej v klidu přečíst. Nebyl moc dlouhý, ale i tak mě moc rozplakal. „ Nikolko, chtěl bych, aby sis dodělala školu a vyučila se. Miluju tě“. Každému z nás, něco sdělil na kus papíru, asi jako jeho poslední slova, něco, co chtěl, abychom si pamatovali. Od toho okamžiku, kdy jsem četla těch pár slov, jsem si je vryla do paměti a kdykoliv mám před sebou obtížnou překážku, vzpomenu si na něj, protože vím, že na mě myslí. Vždy, když dosáhnu svého cíle na mé cestě životem, řeknu si, že on by na mě byl určitě pyšný. Vím, že jsem byla jeho dceruška, jeho malá princezna, a to mi pokaždé vykouzlí úsměv na tváři.

Šíleně dlouhý den skončil a já se musela připravit do školy. I když jsem mohla zůstat doma, nechtěla jsem, protože doma by to pro mě nebylo vůbec dobré. Potřebovala jsem mezi lidi a cítit se, jako by se nic nestalo. Jediné, co jsem totiž, měla v hlavě, byl právě on.
Přišla jsem do školy o něco dříve, abych mohla svému třídnímu učiteli předat informace o předešlém dni. Tušila jsem, že se postupně celá sesypu. Jenže jsem člověk, co se drží dlouho a pak to na něj celé spadne. Snažila jsem se být přede všemi zcela v pořádku, jakoby se nic nestalo. Jenže všichni kolem mě, se tak netvářili. Viděla jsem všem na očích, jak jim je mě líto. Ale tohle já nechci, nepotřebuji lítost. Přesto jsem je ale chápala. Nikdo nevěděl, co by mi k tomu mohl říci (sama bych asi nevěděla) a proto, že jsem chápavý a vnímavý člověk, raději jsem se o tom nebavila s nikým. Vyhýbala jsem se tomuhle tématu. Učitelé ke mně přistupovali opatrněji a raději mě ani nevyvolávali k tabuli. Takže jsem poslední měsíce v deváté třídě vyloženě proseděla a v uších jsem měla neustále zaražená sluchátka.
Hned následující víkend mě čekala dost nepříjemná sobota. Jakoby těch zkažených víkendů nebylo už dost. Čekal mě den, kdy jsem si oblékla tu nejčernější barvu, jakou jsem mohla v šatníku najít. Na pohřeb se mi opravdu nechtělo, slýchat tisíckrát jednu a tu samou větu pořád dokola „ upřímnou soustrast“. Ano, vím, že je vám to líto, děkuji, jenže tohle mě dostává ještě do horšího stavu, než ve kterém jsem. Tohle jsem si ale mohla říkat pouze pro sebe někde daleko v hlavě, za těmi sračkami co jsem tam měla. Celé mi to připadalo jako jedna velká komedie ze strany matky. Ona vážně brečí? Nejspíše nechtěla vypadat, jako bezcitná krvelačná žížala. Do rakve mu dávala přesně ten dopis, co jí nechal po jeho odchodu. Jelikož jsem znala podrobnosti toho, jak to u nás celou tu dobu probíhalo do dne, kdy se táta vytratil z našich životů, věděla jsem, že je to pouze nějaká komedie před obecenstvem. Na to, jak mu plačtivě mávala, když vůz s jeho rakví pomalu odjížděl na hřbitov nikdy nezapomenu. Zpětně si její gesto vykládám samozřejmě s rezervou.
Po té jsme se všichni sešli na trachtě. Jak říkám já, každý tě bude obdivovat až po té, co zemřeš. Na trachtě jsem nebyla moc dlouho, vzal si mě můj bratranec a šli jsme k jeho kamarádovi. V tu dobu mi bylo čtrnáct a bylo to poprvé, co jsem se opila. Přitom já se ani opít nechtěla, jenže bratranec a jeho kamarádi to do mě lili, že jsem ani nevěděla, co přesně piju za alkohol. Za pár hodin jsem se pomocí bratrance odplazila domů, kde jsem vyloženě spadla do postele a raději ten celý černý den zaspala.
Nejobávanější víkend pro mne tedy skončil a já se snažila naučit žít bez jednoho rodiče. Vzpomínám si na to, když jsem koukala večer na televizi, kdy padla devátá večerní a já se chtěla zeptat mamky, jestli by náhodou neměl taťka dojet za chvíli z práce. Naštěstí jsem se zarazila dřív, než jsem tohle vyslovila nahlas. Jako bych zapomněla na to všechno. Stávalo se mi to často, dlouho mi trvalo, než jsem si přiznala, že táta s námi opravdu není.