,,To je ta děvka!"
Ale co když vlastně není? Co když to z ní udělali předsudky a ona vlastně jednom potřebuje pomoc? Kdo jí tu pomocnou ruku podá? Není už pozdě? Chytne se jí vůbec, nebo se na nohy postaví sama?
Pozn.: Knížku jsem psala asi ve 13 l...
Jmenuji se Denisa Svobodová, ale radši mám Denča, Deny apod. Je mi 19 a letos mě čeká maturita.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bydlím v Praze s přítelem Lukášem. Je to jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě, ale dávno už to není tak růžové jako dřív. Jestli budou naše hádky, které nekončí jen u slov, pokračovat, budu se muset odstěhovat.
Ráda si kreslím, sice mi to nejde, ale tréninkem se to nejlépe naučím, ne? Skoro na nic nemám kvůli škole čas. Když už mám volno, tak si jdu zaběhat nebo do fitka, abych si vyčistila hlavu, jak od učení, tak od Lukáše. Moc přátel nemám a ve třídě jsem neoblíbená. Částečně asi kvůli mým zájmům... když se všichni společně baví o youtuberech, jenom já nemám tušení, o co jde. A proto už od druhého stupně většinu přestávek trávím sezením v rohu třídy a kreslením si do sešitu... Také jsou tu další důvody, ale ty bych zatím nechala stranou.
Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Eliška Nová. Je jí 20 a chodíme spolu do třídy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Je pravý opak mě... Božsky kreslí, i když se tomu nevěnuje. Také je single, ale to nic nemění na jejím sociálním životě (narozdíl ode mě chodí na všechny 'kalby', maturitní plesy a další akce pořádané někým z jejích kamarádů). Do fitka chodí jen občas, a to když ji donutím.
