Myslíš si, že víš víc?

50

Udělala jsem chybu. Špatný krok. Improvizuj. Improvizuj! Jak?!

Nakonec jsem to zahrála jako součást choreografie. Teda aspon doufam, ze to tak vypadalo. Na závěr přišly na pódium všichni a společně jsme se rozloučili. Zajímalo mne co jim na poradě tak trvá. Buď vidím, že student byl připraven nebo ne? Dnešní vystoupení bylo mnohem náročnější a jakmile jsem přišla domu okamžitě jsem usnula. Vzbudila jsem se až okolo páté. Udělala jsem si večeři a osprchovala se a znovu hned usnula. Můj dlouhý spánek měl za následek brzké probuzení. Věděla jsem že se mi už nepodaří usnout, a proto jsem vstala. Připravila jsem si třetí a poslední tašku. Nervozitu střídalo nadšení a úleva.

Ve škole jsem si přečetla rozvržení našich tanců. Hledala jsem se zas někdy ke konci, ale marně. Šla jsem první. Připravila jsem se. Nikdo nechtěl jít první. Jenže to hold takhle vyšlo. Proslovu se ujala ředitelka. Zas to stejné. „A nyní zde prosím přivítejte první studentku Lorelei Terner pod vedením kolegyně Nathaniel. S písničkou Bounce." Když řekla kolegyně Nathaniel zacítila jsem její květinový parfém a drobné ruce co mě celou noc pevně držely. Udělej to pro ni. Došla jsem na svoje místo. Počkala až přijde ten správný čas a poté jsem začala svou choreografii.

Zamávala jsem do publika a odešla. Raději. Teď už jen zbývalo čekat. A čekat. A čekat. Nakonci jsme zas všichni přišli na podium, abych se společně rozloučili. Dean si kupodivu nevzal místo vedle mne. Ocitl se tu Ben, který doprovázel hrou na hudební nástroj některé z choreografii. Bylo tu ještě pár takových to studentů. „Všechno v pořádku?" Zeptal se jako by se předtím nic nestalo. „V naprostém." Dál už to neřešil. Chtěla bych té lži taky takhle věřit.
Počkala jsem než jim skončí porada. „Neboj ptát se tě na to nebudu, i když bych to hrozně ráda udělala. Chtěla jsem tě jenom zas vidět. Chybělas mi." Snažila se udržet si normální odstup. Chovat se jako normální profesor, ale bylo na ni vidět, že by nejradši udělala něco jiného.„Jediný co ti mohu říct, že se bát nemusíš. Ty mně taky,šmudlo můj." Propletly jsme ruce a spokojeně odešly ze školy. Venku už si takový odstup nedržela. Jednou se z ničeho nic zastavila. Nechápavě jsem se na ni podívala. „Nekoukej na mě takhle." Otočila se na mne a už mi bylo všechno jasné. she kissed me like there was nobody else. Pak se jen usmála a šla dál.

Na parkovišti jsme se rozloučily a odebraly jsme si každá svým směrem. Vzala jsem do ruky telefon a našla kontakt na Bena. Prosím zvedni to. „Ano?" ozvalo se.„Hele už máš po všech zkouškách?" zeptala jsem se.„Jo už jo. Proč?"
„Nechceš jít na zmrzku? Zvu." Souhlasil, a tak jsem okamžitě vyrazila. Výjimečně jsem čekala já, ale nevadilo mi to.
Koupila jsem nám pohár a společně jsme si sedli. „Chtěla jsem se omluvit za svoje chování, za to jak jsem tě bezdůvodně ignorovala." a podívala se na mladého sympatického klučinu před sebou. „Vydrželo ti to dlouho. Ale chápu tě. Potom co jsem musel udělat. Myslim, že nemusím zmiňovat podrobnosti." vybavila jsem si to. Až moc živě. „Jaký to bylo?" zeptala jsem se znovu a stále přemýšlela co by se stalo, kdybych něco řekla. „Cože? Myslíš tu pusu?" Vypadal šokovaně. „Jo."
Nabral si velkou porci vanilkové zmrzliny. „No však to musíš znát. Ale bylo to lepší než jsem čekal." odpověděl. „Takže se ti to líbilo? Jen to řekni. Zvykla jsem si. Teda ne na to že mi moji holku líbají moji kamarádi, ale že náš vztah prostě nikdy nebude normální." Prostě a jednoduše vyklop to. „No dobře. Byla skvělá. Fakt hodně skvělá." Ha! Já to věděla. „Jo bylo to vidět." A zasmál se. A náhle změnil téma. „A co zkoušky?"
Rozpovídali jsme se o zkouškách. Situace se mezi námi zas napravila a já pak mohla s klidným srdcem odejít do bytu.

Už jen jedna noc a budu vědět výsledky. Nedočkavostí jsem nemohla usnout. Četla jsem si. Koukala na serialy. Mazlila Freda, ale nic nepomáhalo. Podařilo se mi usnout až ve čtyři ráno.
Jenže už v šest jsem vstávala. Po ránu mne krom budíku probudila i krásná zpráva od Amy. „Mohla bych doprovodit svou krásku do školy a také k předávání?"
„Bylo by mi ctí mít tak krásný a úžasný doprovod." Odepsala jsem. Dnes jsme měli mít zas košili. Znovu jsem oblékla bílou košili, kterou jsem doplnila červeným motýlkem a černou sukní. Na rty jsem nanesla pařížsky rudou rtěnku.   Venku již čekala malá brunetka, oblečena v džínech, tílku a podpatcích. Cítila jsem z ní optimismus a také její květinovou voňavku. Když mne spatřila třikrát mě zkontrolovala jestli to jsem opravdu já. „Wow. Ty jsi." A zas hledala vhodné slovo. „Tak to řekni neslušně." Řekla jsem.
„Jsi prostě naprosto šukatelná." Musela jsem se tomu výrazu zasmát. „Budu to brát jako lichotku." Věnovala mi její úžasný úsměl.
Celou cestu se usmívala jako sluníčko. A mě tím tak dodávala dobrou náladu. Ve škole byli jen studenti čtvrtého ročníku.