Hockey Girl || Harry Styles (CZ)

3. DÍL

POHLED HARRYHO:

Stojím s ostatními u střídačky a pozorujeme nováčky.

„Vy, kteří jste přišli na konkurz, teď předvedete nájezdy na branku. Jen chci říct, že náš brankář patří k těm lepším. Pokud chcete patřit do týmu, musíte se hodně snažit. Budu volat číslo dresu. Toho, koho si vyvolám, půjde na červenou čáru a bude se snažit trefit branku. Jasné?“ zeptá se nováčků a ti všichni sborově odpoví, „první půjde číslo čtrnáct,“ zvedne trenér hlavu od papírů a ze skupiny zájemců pomalu jeden vyjede. Pozoruji ho, jak se mu bude dařit. K jeho smůle mine. S ostatními se jenom uchechtneme.

„Tak to se ti nepovedlo,“ řekne trenér a já se pro sebe zasměju. Kluk svěsí hlavu a zajede zpátky do skupinky.

„Další! Dvacet pět!“ vykřikne trenér.

Opět se všichni otočíme k dalšímu zájemci. Tento si s pukem chvíli pohrává na čáře. Potom se rychle rozjede a předvede kličku, kterou jsem jednou viděl, když se hrálo NHL. Jack v bráně nemá šanci puk chytit.

„Ty vole, tak ten byl dobrý,“ prohlásí Zayn vedle mě.

„To teda sakra byl,“ řeknu a uznale pokývám hlavou.

„Výborně,“ řekne trenér neutrálně. Při nájezdech se do brány trefí další tři.

„Teď chci vidět naprosto perfektní a rychlé bruslení,“ oznámí trenér, „po čtveřicích se postavte na jednu stranu hřiště. Budete bruslit tam a zpátky dokud neřeknu dost. Nebo dokud vám nedojdou síly.“

První čtveřice je složena z čísel 25, 34, 14 a 81. Jako první odpadne číslo čtrnáct. Ostatní ale vydrží, až dokud trenér neřekne dost. Když se všichni vystřídají, čeká je poslední zkouška.

„Nakonec si vás vyzkouším, jak umíte útočit, když je před vámi bránicí hráč,“ vysvětli trenér, „Malik a Styles půjdou bránit!“ vykřikne trenér směrem k nám. Zmateně se na něj podívám.

„Já ale nejsem v obraně. Jsem v útoku,“ řeknu trenérovi.

„Řekl jsem, že teď půjdeš bránit tak půjdeš bránit. Jestli si myslíš, že na to nemáš tak můžeš odejít!“ zakřičí. Povzdechnu si a dobruslím společně se Zaynem do obraného pásma.

„Debil,“ syknu směrem k Zaynovi a ten se uchechtne.

„Půjdete po řadě stejně, jako jste šli na nájezdy. Takže číslo čtrnáct,“ řekne. Jakmile se čtrnáctka rozjede s pukem směrem k nám, Zayn jede proti němu a rukama ho udeří do hrudi. Čtrnáctka se odrazí a dopadne na záda. Chvíli se v bolestech převaluje, nakonec vstane a odjede na střídačku. Zayn se na mě podívá s ďábelským úsměvem. Když projíždí kolem mě, hlavou trhne směrem ke skupince zájemců.

„Ten další je tvůj. Ukaž mu,“ uchechtne se a já se podívám na dalšího kluka, který je připraven na červené čáře. Dvacet pětka. Tak si to pojď zkusit. Kolem mě ale neprojdeš, pomyslím si.

Mezitím se dvacet pětka rozjede. Já se rozjedu směrem k němu. Když už se mě snaží objet zleva, hokejkou ho seknu nad lýtka. Jemu se podlomí kolena a spadne na zem.

„Stylesi! Neřekl jsem, ať fauluješ! Máš do prdele bránit!“ zařve trenér a já zvednu ruce v obranném gestu, „dvacet pětka ještě jednou!“ křikne. Kluk se zvedne a odjede znovu k červené čáře.

Než se rozjede, podívá se na mě. Když vyrazí, znovu se mu postavím do cesty. On ale udělá stejnou kličku jako předtím, jen z druhé strany. Puk si přesune mezi mýma nohama. Když chci do něj na poslední chvíli strčit aspoň ramenem a srazit ho tak k zemi, rychle se přikrčí a vyhne se mi. Znovu si vezme puk a do pravého horního rohu střelí gól.

Ostatní uznale zatleskají. I trenér! Ten nezatleskal ani mi, když jsem dal rozhodující gól ve finále na každoroční soutěži mezi školami. Debil.

„Co jsi dělal, vole?“ rozhodí rukama Zayn.

„Asi jsem jenom pozdě zareagoval,“ zamručím.

Dvacet pětka projede rychle kolem mě. Z dálky ale uvidím jeho bílé zuby a jeho drzý úsměv.

„Tímto bych chtěl tento konkurz ukončit,“ prohlásí trenér, když už si všichni odjezdí nájezd na branku s obranou, „výsledky budou zítra ráno na nástěnce u vchodu do školy. Teď odchod!“ prohlásí trenér a všichni se rozjedou ke střídačce pro své pití.

„Měl si ho prostě sejmout,“ prohlásí Zayn když si sundává helmu a poté se polije vodou. Já udělám to samé.

„To jsem po něm měl jako zezadu skočit?“ zeptám se naštvaně. Zayn se ale dívá za mě.

„No doprdele,“ řekne nevěřícně a uchechtne se, „měl jsi skočit spíš na NÍ,“ zdůrazní slovo „ní“. Nechápavě se na něj dívám. Nakonec se otočím a snažím se zjistit kam Zayn tak civí.

Chvilku se rozhlížím, až ji uvidím. Je to holka. A na sobě má číslo dvacet pět.

„Vypadá to, že tě porazila holka,“ uchechtne se Zayn a odejde do šatny.

Co tady do prdele dělá holka?

Když už má sundanou helmu, poznám, že to byla ta, se kterou jsem měl včera menší konflikt ve třídě. Ta, která přede všemi urazila můj zadek.

Musíte si ze mě dělat prdel…

 

POHLED BETH:

Ten imbecil mě doopravdy seknul! Stojím na střídačce, sundám si helmu a napiju se. Ostatní mě pozorují.

„Máte nějaký problém?!“ křiknu na všechny. Jsem neskutečně vytočená. Nohy mě z toho seknutí bolí tak, že jsem ráda, že stojím. Bylo to pecka jako svině. Nevím, jestli si ten blbeček myslel, že je najednou na golfovém hřišti. Když jsem ale projížděla kolem něj, poznala jsem, že to byl ten, který si včera stěžoval, že jsem mu údajně, sedla na místo.

Všichni si začnou hledět svého. Seberu svou hokejku a helmu. Vydám se do šatny, kterou mám pro sebe.

Dám si dlouhou, horkou sprchu. Cítím, jak se mi svaly postupně uvolňují. Podívám se na své nohy a už vidím jak se mi pomalu ale jistě rýsují modřiny. Povzdychnu si. Po příjemné sprše, se obléknu, všechny věci schovám do sportovní tašky. Vyjdu ze šatny. Z kabinetu trenéra zrovna někdo vychází. Kdo jiný než sám Styles. Protočím očima a rychle projdu kolem něj.

„Takže hokejistka jo?“ uchechtne se. Nasupeně si povzdechnu, ale jdu ven z haly. Pořád ale za sebou slyším jeho kroky.

„To se teď semnou nebudeš bavit? Co když budeš v týmu? Budeš mě ignorovat?“ zeptá se posměšně.

„Jo, budu tě ignorovat,“ odpovím prostě. Teď už jde vedle mě.

„Ono to i mluví,“ řekne. Protočím očima a na rameni si poposunu svou tašku s věcmi. Syknu, protože mě zabolí místo, do kterého mě ten vůl vedle mě dneska praštil. On si toho ale všimne.

„Copak? Bolí tě něco?“ zazubí se.

„Jo ty neandrtálče. Jestli si nepamatuješ, tak si mě celkem hodně seknul. Měl si bránit, ne faulovat“ řeknu naštvaně.

„Co čekáš? Že se ti omluvím?“ zeptá se a já se zasměju. Nechápavě se na mě podívá.

„Od tebe žádnou omluvu nečekám, neboj. Nejsem blbá, abych od tebe něco takového čekala. Jsi totiž moc zahleděný do sebe,“ řeknu.

„To se pěkně pleteš,“ zamručí.

„To určitě,“ odfrknu si.

„Máš odvoz?“ zeptá se najednou.

„Nestarej se,“ řeknu a vydám se ke svému autu. Do kufru dám všechny věci. Když sedím na místě řidiče, chvíli jen tak koukám před sebe, až nakonec nastartuju.

Je to debil. Ale zatraceně sexy debil. Nesnáším ho, pomyslím si. Nastartuju a odjedu ze školního parkoviště, které je už prázdné.