Alex Rogers- Do posledního dechu (Wafieair 6; Sestra 4; Avengers)

7. Z kopce dolů

Uběhl už asi měsíc od toho, co jsem se tady na Asgardu objevila. Odin se nakonec zdál jako spravedlivý chlap, sice nepřístupný a na můj vkus více chladný, ale jednal vždy racionálně nikoliv vznětlivě nebo emocionálně. Thor často cestuje na mou rodnou planetu Zemi a pravidelně donáší novinky, sice se tu už asi poslední dva týdny neukázal, avšak ostatním to neřijde zvláštní a nejsou neklidní, tak to moc neřeším.

Co se týče mě, mám už pěkně zakulacené bříško a typické fyzické potíže pro těhotnou ženu, do toho se velmi zlepšuji ve všech schopnostech. Ledu, ohni a sluneční záření. Frigga s Lokim mi s tím moc pomohli a vysvětlili, proč najednou mám novou schopnost a na jakém principu to funguje, do toho mě i přiučili telepatické triky, ačkoliv telepatii neovládám.

Jsem však zmatená a hodně. Na jednu stranu mi strašně chybí Bucky a ostatní, ale na druhou stranu mezi mnou a Lokim vzniká jakési jiskření a vztah, který nedokážu popsat. Bojím se, že vzniká něco víc než bratrské nebo přátelské pouto. A to mě děsí víc, než kdyby mě tady zajali. Vždyť čekám s Buckym dítě, proč mám najednou takové pocity? Navíc mám být přeci do mého vojáka zamilovaná, když už jsme spolu tak dlouho.

„Lexi?” někdo za mnou tiše promluvil a tím překazil mé myšlenky. Přeruším své snění se zrakem upřeným na noční oblohu plnou hvězd, otočím k dotyčnému hlavu, usměji se a trochu se na výstupku vrcholu paláce šoupnu, abych mu udělala místo.

„Ahoj Loki,” ani jsem ho neslyšela přicházet, vždycky je jak duch.

„Nemůžeš spát?” posadil se těsně vedle mě, trochu zaklonil hlavu a taky se zadíval na ten třpyt tmavého nebe.

Co musím říct, tohle místo jsem si dost oblíbila. Už jen kvůli té přírodě, obrovskému paláci, nadpřirozenému pozadí....není to jako u nás na Zemi. Sice se mi po ní hrozně moc stýská, hlavně kvůli rodině, ale tadyto zase tam nezažiji. To kouzlo vesmíru.

„Ne. Koukám že ty taky ne,” podotknu na jeho přítomnost.

„My polobohové nemusíme mít tolik spánku jako vy migdarďané,” rýpne si. Typický Loki.

„Vážně? Takže Frigga, Odin i Thor taky věčně nespí nebo...” umlčel mě jeho srdečný smích.

„Co si to o nás myslíš, navíc matka není polobůh ani bůh,” se smíchem mě opravil.

Zmínka o matce mě přinutila se zakabonit a sklopit zrak.

„Bolí to, co? Když tě najednou okolí zradí,” upře na mě zrak.

„Což o to, víceméně jsem jim to už odpustila, ale spíše mi chybí. A moc,” povzdechnu si.

„Docela obdivuji tvé dobré srdce. Já bych tohle nikdy nedokázal,” upřímně se mi přiznal.

„Ty když chceš, umíš mít taky dobré srdíčko....jen musíš odstranit všechnu tu zlobu a pomstychtivost,” mírně se usměji.

„Je zajímavé, že to dokážu jen v tvé přítomnosti,” zašeptal blízko mého ucha.

Polknu, celá zkoprním a zaraženě po něm šlehnu pohledem.

Jen tak sledoval oblohu jakoby se nic nedělo a nevypustil z úst takovou bombu.

„Loki...já...já,” zakoktám se a nevím co dělat.

„I Demetris mi říkala, že bys nezradila,” potichu mluvil.

„To říkala pra....moment, kdo je Demetris?” probodnu ho zkoumavým zrakem a obávám se, co mi poví.

„Ty o ní nevíš?” stále zíral na hvězdy, ale zahlédla jsem, že se zamračil.