Síla důvěry [Dokončeno]

Známý cizinec

,,To bolí". Problesklo mi hlavou když mě do očí uhodilo ostré světlo halogenu který visel nademnou. Mé oči se pomalu roskoukávali.
,,Kde to sakra sem a co tu dělám"?
Bylo to podobné operačnímu sálu a já ležela na operačním stole. Hned vedle byl i druhý stůl a na něm ležel Felix. Byl v bezvědomí a jenom v tmavě modrých šordkách. No jo vždyť i na mě bylo jenom spodní prádlo bílé barvy. Opatrně jsem s lezla ze stolu. ,,Au". Hlavou mi projela pronikavá bolest. Nohy se mi třásly a já se na nich nedokázala udržet. Pád na hliněné dlaždice byl bolestivý ale právě asi to mě zbavilo závratě.
Vstala jsem a strčila Felixe do ramene ale on jen něco zamručel. ,,No nic. Tak mi nedáváš jinou možnost".
V lepila jsem mu pohlavek a on se napřímil tak rychle až se naše čela srazila. ,,Jau". ,, Promiň. Kde to vlastně jsme a co tu děláme".
,, Upřímně nemám páru ale radči bych vypadla než někdo přijde". On jen souhlasně přikývl a spustil nohy dolů ze stolu. Vzepřel se na nich ale zavrávoral. Má paže ho rychle podepřela. Jeho jasně zářivé oči se na mě zahleděli. A já pochopila na co myslí. Měl strach, ne o sebe ale o mě. Políbila jsem ho na tvář a on se napřímil.
Chytili jsme se za ruce a vyrazili ze dveří které stáli v rohu místnosti. Za dveřmi byla dlouhá úzká chodba. Mohla mít tak 300 metrů i víc. Na konci ní byli další dveře. Felix je doslova rozrazil.
,,Co to sakra je". Vypadlo z nás když jsme vběhli do jakéhosi obchoďáku uprostřed něhož stál panelák. Rozezněla se siréna. Nebylo pochyb že je to kvůli nám. Náš běh se podobal závodnímu sprintu na olympiádě.
Zapadli jsme do nějaké místnosti.
Byli to pánské záchody, jak mi později došlo.
Oba dva v jedné kabince, ještě ke všemu polonahí.
Snažíme se popadnout dech když tu náhle někdo vytrhl dveře z pantů jako by byly z molitanu.
Prolezli jsme tomu obrovy mezi nohama a utíkali dál.
Najednou dav lidí a já cítila jak Felixovo sevření povoluje až mě úplně pustil.
Vimotat se z davu bylo obtížné, ale nakonec se mi to přece povedlo.
Běžela jsem dál a měla přitom slzy v očích. Moje mysl byla rozpolcená, jedna část hledala cestu ven a druhá Felixe.
Najednou přišel nápad. Co se takhle schovat. Nápad to nebyl bůh ví jak složitý ale zato praktický. Jenomže kde? Kde se schovat?
Oči se toulali po neznámém prostředí. Zůstali viset na slibně vyhlížejícím skleníku.
Schovala jsem se tam. Byli tam dva lidé oba staří. ,, Prosím nemůžu se tady na chvíli schovat". Souhlasně přikývli a ukázali na zavlažovací sud který byl tou dobou prázdný.
Vlezla jsem do něj a oni ho zakryli víkem.
Nevím jak dlouhá doba mezi tím uběhla ale muselo to být pár hodin.
Víko se začalo nadzvedávat a dovnitř pronikalo čím dál tím víc světla. Nakonec víko spadlo s malým rachotem na zem a já se odvážila vystrčit hlavu.
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Postava která stála přede mnou mi byla až podezřele povědomá.
,,To nemůže být pravda. Ty žiješ"!
,, Diano"
,, Jasně a co sis myslela?
Tak vylez z toho sudu!"
Než se mi to ale povedlo, ozval se výkřik.
Chlap v černém saku zabodl do jejího krku injekční stříkačku a ona se svalila na zem.
Nestihla jsem ani vykřiknout když mě potkal stejný osud.
Co s náma teď bude?