Prokleti Osudem [✔️]

XXI.

Na začátek bych chtěla poděkovat za více než 11,5 tisíc přečtení a 1,5 tisíc hlasů. A stejně tak za množství komentářů, jimiž mne v poslední dobou zásobujete. :3
Plus ještě chci poděkovat TenMentalniMyval za úžasný Firciriny fanart (nahoře v médiích) – opravdu si toho vážím! <3

Neměl ponětí, jak dlouho na tom ledě seděl a zíral do prázdna. Prudký sníh snášející se z nebe mu zasypával srst a bílé krystalky syčely při dotyku s žhnoucím ohněm. Upíral pohled před sebe, v hlavě před sebou stále viděl utíkat jeho družku pryč od něj, mizela ve sněhové vánici tak přirozeně, jako by se samotná stala její součástí.

S každým uplynulým okamžikem cítil, jak se od něj jeho družka vzdaluje. Toužil po tom za ní vyběhnout, dohnat ji, přitisknout k sobě, konejšit a už nikdy nepustit, nenechat ji odejít.

Ale přesto neudělal ani krok, který by jej k ní přiblížil, utlumil tak bolest a naopak podpořil naději.

Stále před sebou měl její vyděšený pohled, když odhalil své plameny. Nemohl z mysli vyhnat slzy, jež se třpytily v jejích očích, když i ona ukázala, kým ve skutečnosti je a co skrývá. Jindy hřejivou fialovou nahradila neústupná modř, který však, i přes svůj odtažitý zjev, odhalovala až mnoho pocitů.

Předci, ach, Předci. Proč jen se tohle stalo? Jak k tomu došlo, jak to mohli dopustit?

Vzdáleně vnímal, že k němu kdosi mluví, že před ním někdo stojí a asi po něm něco žádá. Dotknout se jej však neodvážil nikdo, strach z plamenů byl zakořeněný hluboko v mysli a nikomu se nelíbila představa ohně na těle, byť by Firclaer útočil zcela nevědomky.

Oheň zahořel jasněji, jeho oči zářily. Vlci instinktivně zouvli, nevědíce, co se bude dít. Měl-li Firclaer pravdu a Iciriny byla jeho družkou, jak se zachová, když mu právě utekla? Plameny stoupaly k nebi a probíjely si cestu skrz sněhovou clonu. Cítil, že led pod jeho tlapkami syčí a vypařuje se, zanechával stopy tam, kde seděl. Jediná známka bílé vlčice a její moci a on toužil být jí co nejblíž.

Až když se hlasy prosytily naléhavostí a lehkým zoufalstvím, uráčil se jim věnovat svou pozornost. Opakovali jeho jméno, volali jej z toho světa bezmoci zpátky ke smečce, k rodině.

Natočil hlavu, zaostřil. Stála před ním černohnědá vlčice, mluvila na něj konejšivým hlasem, jenž si pamatoval a tuto hřejivou vzpomínku si navždy uchoval. Ještě před chvílí myslel, že už ji nikdy nespatří, a teď před ním stála, živá a zdravá, nezraněná a díky teplu sálajícímu z jeho plamenů i značně sušší.

Okamžitě procitl. Jak jen na ni mohl zapomenout? Utápěl se v sebelítosti, že nepomyslel na to, jestli je jeho matka opravdu v pořádku. Za tu sobeckost by se nejraději vymáchal ve studené vodě! „Mami," vydechl konečně. „Jsi v pořádku?"

„Já ano," odvětila okamžitě. O ní nešlo. Nezáleželo jí na tom, jestli má zmáčený kožich nebo jestli jí hrozí umrznutí (ačkoli od obou věcí se díky nadpřirozeným jevům držela dál), ale nechtěla vidět ten stín bolesti i ztráty v očích svého syna. „Půjdeme z toho ledu, ano? Přesuneme se zpět do tábora."

Pomalu přikývl, nečekaje na rozkaz, a po jejím boku se strnule vydal nazpět. Ostatní je následovali, drželi se od něj však dál. Sněhová vánice pomalu utichala, vzdalovala se stejně jako Prokletá. Přehnala se přes ně vlna tepla, okamžitě osušila jejich kožichy a příjemně je zahřála. Když se vrátili zpět do tábora, z nebes se už jen sem tam snesla nějaká ta vločka.

Nesnědená kořist byla zapadaná sněhem, tábor i za tak krátkou chvíli působil celkem opuštěným dojmem. „Firclaere?" otočila se Auária na vlka. „Mohl bys?"