Za svou milou...

Zářící půlměsíc ti hledí do tváře. Nebesa již přikrytá tmavým pláštěm pohlcují tvůj pohled tápající po jistotě. V ruce pevně svíráš chudé zvadlé květy, jež jsi koupil ráno na trhu za poslední peníze. Víš, že Anna tě miluje. Nevadí jí, že jsi pouhým nemajetným tulákem. Vyznali jste si lásku. Musíte být sví před Bohem. Slíbili jste si to. Znovu se ti vybaví její slova. Verše, které ti tolikrát šeptala:
S láskou k tobě obracím se k Bohu,

pro naše štěstí modlím se, jak mohu.

Chci s tebou strávit život svůj,

prosím, mou lásku opětuj.

Přijmi mé srdce, co pro tebe buší,

budeme jedním tělem, jednou duší.

Verše jen v sobě uchovej,

do svého srdce uschovej.

Má láska k tobě velká je,

však můj otec nám nepřeje.

Jen matčina bledá tvář ,

s prosbou sklání se před oltář.

Já pro tě nebdím celou noc,

cítím, že sílí naše moc.

Ty v srdci mém, já v srdci tvém,

nechci být více jen tvým snem.

Nebesa na naší straně jsou,

lidé nám za svědky nepůjdou.

Musíme vyčkat chvíle přívětivé

pak vzplane srdce tvé, vzplane i mé.

Přestože jsou to týdny, cos ji neviděl, pro tvé srdce nepředstavitelná doba, co umíráš touhou mít ji po boku, stále máš před očima její dokonalý obraz. Tenké malinové rtíky, růžové tváře, světlé lokny protkané ranní rosou a... modré oči, co tak rády hledí skrze tvé do duše.                 

Zahřeje tě u srdce. Vzpomínky na ni jsou tak... sladké... a přitom tak bolestivé. Kdysi jsi ji držel v náruči. Kdysi jste se vášnivě líbali... Ale pak... Jakmile pán domu zjistil, že se s tebou jeho dcera schází, musel jsi na nějaký čas zmizet. Možná Anna už ani nedoufá v tvůj návrat. Možná jí otec vehnal do hlavy jiného mládence z vyšších vrstev.

Ne. Tomu nevěříš. Anna ti přislíbila svou věrnou lásku, stejně jako ty jí. Jistě tě stále miluje. Ona nezapomněla... Nemohla zapomenout. Opět vzhlédneš k rozzářené luně, jakobys hledal útěchu pro své hladové srdce.

Pod nohama ucítíš vlhko. Pátravě skloníš pohled k zemi a spatříš, že stojíš na kraji močálu. Temné bahno varovně bublá, až nahání hrůzu. Od někud z dálky se ozve zvířecí skřek. Zní jako poslední výkřik života.

Na protější straně bažiny les řídne a zdá se, že mezi stromy prosvítá zeď. Opatrně procházíš houštím podél nelítostných močálů a hledáš cestu na druhý břeh. Zamrazí tě po celém těle, když spatříš srnčí tělo jdoucí ke dnu. Věnuje ti jen jeden prosebný pohled, který je i jejím posledním. Když její tělo zmizí v tmavém rosolu, zaslechneš opět divé bublání. Nevědomky tiskneš stonky květů ve své ruce tak, že se ostré lýko zařezává nejen do nich, ale i do tvé dlaně.