Děsivé Povídky

Krvavé prozření

Byl čtvrtek 15.července...Normální, letní horký den. Ničím zvláštní.Snad jen...Blížily se mé narozeniny. Nikdy jsem nepovažoval tento den za nijak výjimečný. Zkrátka se jen posunu o krůček tam,kam stejně jednou půjdeme všichni. Ale dost pesimismu...Měl bych přece slavit ne? Říkal jsem si jako každý rok,ale pokaždé z toho přes mou nechuť k alkoholu a hlučné společnosti sešlo. Nic jsem tedy neplánoval.

Došel jsem domů z práce,celkem unavený,chystal se jako obvykle na koupel a pak se nemilosrdně oddat spánku.
Těsně před spaním jsem si stoupl k oknu a přemýšlel nad svým nudným životem...Mé přemýšlení narušilo řinčení telefonu. Pochopitelně k mé nelibosti,ale vzhledem k zásadám slušnosti jsem ho zvedl. Ozval se hlas mého kamaráda,jediného s kterým se dalo mluvit i vcelku rozumně o věcech jiných než je jen vymetání večírků a seznamování se s ženami lehčími než holubí pírko..Až jsem se sám podivil nad svým autentickým přirovnáním,ale ať neztratím myšlenku...
,,Ahoj Patriku" ozvalo se..
Pozdrav jsem mu oplatil a čekal s čím Petr,tak se můj kamarád ze školních let jmenoval,přijde.
,,Tak mě napadlo,že máš narozeniny..zda bys nechtěl jet přes víkend na chatu, pamatuješ? Jezdili jsme tam s rodiči jako malí kluci. Nedávno jsem jel kolem a přepadla mě nostalgie,tak jsem si říkal ,že by to byla pěkná tečka za číslem jež ještě dva dny bude ukazovat předponu dvacet.."
,,Sakra" pomyslel jsem si,protože jsem si nechtěl svůj věk zřejmě připustit.
Ačkoliv jsem byl totiž hrdý na to,že mám celkem slušnou práci,byt a život bez jakýchkoliv problémů,styděl jsem se částečně za to,že jsem si toho vlastně moc neužil. Tím,že jsem se vždy vyhýbal masovým pitkám a akcím se svými vrstevníky ,jsem se od nich zároveň distancoval a tím tak můj život vlastně zevšedněl.
Zhluboka jsem se nadechl a chtěl jsem říci své kategorické ,,Ne",ale jako by se ve mě něco vzbouřilo a já souhlasil...
Petr byl volnomyšlenkář a mluvka,který rád plánoval. Byla s ním legrace a tak se hovor protáhl,jelikož mi barvitě líčil jak bude víkend probíhat a co všechno si užijeme v lesní pustině...
Upřímně,jsem dost věcí neposlouchal,protože jak jsem již zmínil,byl jsem unaven. Ani vlastně nevím,kdy hovor skončil.

Tu noc jsem se strašně potil,bylo nesnesitelné dusno...Cítil jsem jako by se mnou ve snu něco cloumalo a já se nemohl vzbudit.....

Další den ráno,bych si na děsivé snění vlastně ani nevzpomněl,ale při stlaní postele jsem si všiml,že je v prostěradle díra.
Docela velká,vypadala skoro jako od nějakého drápu.
Pak mi ale probleskly hlavou mé noční děsy a říkal jsem si,že jsem asi zavadil hodinkami,když jsem se převaloval,o né nijak drahé povlečení a proto se roztrhlo. Nepřikládal jsem tomu tedy větší váhu a věnoval jsem se dál běžným povinnostem plus mne čekala odpolední cesta k chatě kam jsem jezdíval v mládí a kde na mě měl čekat Petr spolu s dalšími známými, kteří si vzali zřejmě volno. Vidíte? Proto se naše cesty rozcházely. Prý jsem příliš svědomitý a zásadový...

Nastalo pozdní odpoledne,tedy spíše večer.
Zdržel jsem se v práci a pravdu říct,trochu jsem začínal litovat,že jsem přislíbil svou účast na své vlastní narozeninové párty. Trochu paradox.
Nicméně na té zásadovosti něco bylo,protože odvolat to bylo pro mne nepřípustné. Pobalil jsem pár věcí a vyrazil spolu s navigací k místu určení. Cesta autem k lesní pěšině,kde bylo nutné vozidlo nechat probíhala bez komplikací,ale jakmile jsem dojel k lesu trochu jsem se přestal orientovat.
Aby bylo jasno,ne že bych nevěděl kam jít,ale začínalo se stmívat,chata byla celkem daleko od příjezdové cesty a přece jen to bylo již dávno kdy jsem tu byl naposledy.

Přes to,že jsem si nebyl zcela jist,vystoupil jsem z auta a tak trochu sázel na to,že snad nejsem takový hlupák abych netrefil. Vzal jsem potřebné věci a vyrazil po dosti špatně rozpoznatelné cestě. Byla celá zarostlá trávou,mechem a popadaná dřevem ze stromů jež nad ní čňely.
Po zhruba dvaceti minutách byla téměř tma a já musel rozsvítit baterku,kterou jsem naštěstí v časovém presu nezapomněl,abych viděl na cestu a pokračoval v chůzi.
Najednou se mne zmocnil divný pocit..Né takový,že jdu špatným směrem,ale jako by mne někdo sledoval. Cítil jsem něčí pohled v zádech,skoro jako by mne zezadu probodával očima. Bylo to zvláštní,protože jsem nic podobného do té doby nepociťoval.
Zastavil jsem se a otočil se.
Nikdo tam ale nebyl.Řekl jsem si,že je to nejspíš tím místem,které v závoji tmy mohlo působit děsivě. Pousmál jsem se nad tím, že se mi podařilo zneklidnět sám sebe takovou banalitou jako je tma a vyrazil dál...Pokračoval jsem dalších asi deset minut. Zdálo se mi,že bych měl u chaty už dávno být... Znejistěl jsem podruhé a uvažoval o tom,že zavolám Petrovi aby mi šel naproti. Bohužel signál,který je nezbytný k hovoru jsem nezachytil.
,, Ještě tohle k tomu" pomyslel jsem si a již dosti vykolejeně jsem se snažil přes veškeré okolnosti uvažovat logicky.
,,Půjdu ještě kousek,snad narazím na nějakou chatu a případně se zeptám kudy vede cesta k té naší." Neochvějně jsem tedy pokračoval.
V tom mnou opět projel ten divný pocit... tentokrát mnohem silněji a zdálo se mi jako by se něco otřelo o mou ruku...Třepal jsem s ní jako smyslů zbavený a už opravdu vyděšený zrychlil chůzi.Uslyšel jsem kroky...ne počkat to nejsou kroky...v popadaném dřevě a listí bylo zřetelně ze zvuků slyšet něco mnohem těžšího než je člověk....Utíkal jsem...začínal panikařit a ty zvuky jako bych měl přímo za sebou.... Teplý ,hnijící dech jsem cítil na krku.....
Nevzdával jsem se a běžel co mi síly stačily...Nevnímajíc kolikrát jsem upadl a znovu se zvedl... kolikrát jsem v zápalu útěku narazil do stromu a kolikrát se bodl o větev....Strach mě zcela ovládal a běsnící zvuky doháněly.....