Co kdyby...? Jonathan

Nepoznané

Otec nebyl doma. Zase. Takhle to bylo každý den. Odcházel brzo ráno a vracel se pozdě v noci. Sice se mi svěřoval se svými plány, ale k čemu mi to bylo, když furt byl u něj? Říkával o něm že je neschopný. Že je moc slabý. Že je k ničemu. Tak proč u něj býval každý den? Proč mu věnoval tolik času? Procházel jsem se chodbami sídla ve kterém jsme přebývali. Bylo opuštěné, pro mého otce ideální.
Míjel jsem dveře otcovi pracovny. Chtěl jsem pokračovat ve svém potulování. Měl bych pokračovat. Ale nedalo mi to. Pootevřel jsem dveře a šel rovnou ke stolu. Rameno mi zasáhla palčivá bolest. Byl to Hugin. Ochočený havran. Jeho bratr se někde potuloval. Na stole ležel deník. Začal jsem číst na nalistované straně. Byli tam různé poznámky o tom druhém klukovi. Měli jsme stejné jména, oba jsme byli otcovi experimenty a přesto býval u něj. Začetl jsem se a to byla chyba. Kroky jsem zaslechl až když byli kousek od pracovny. Neměl jsem čas zahladit stopy, deník jsem nechal deníkem, otevřel jsem okno a vylezl na římsu. Hugin zůstal v pracovně. Po římse jsem se dostal až k sobě do pokoje. Když jsem zavíral okno, zaplavil mě pocit úlevy. Jenže pak jsem se otočil. Ve dveřích stál můj otec. Upíral na mě chladný pohled. Věděl jsem že zuří. Pousmál se a můj pohled sklouzl k jeho ruce. Třímal v ní bič z démoního kovu. Na prázdno jsem polkl. Věděl jsem co se bude dít.
Probudil jsem se. Ne. Přišel jsem k sobě. Takhle rozzuřený ještě nebyl. Posadil jsem se, ale s námahou. Zbil mě jako psa a nechal mě ležet na zemi v louži mé vlastní krve. Znechuceně jsem se odtáhl. Nesnášel jsem se za to co ze mě udělal. Nesnášel jsem ho. Byl to jen fanatik co si nevážil ničeho a nikoho. Až na něj. Ho miloval. A miloval i mou matku. Já ji nepoznal. Říkal že odešla. Nevěřil jsem mu. Doufal jsem že mě měla ráda. Alespoň trochu. Vstal jsem i když mi to bolest neulechčovala. Zašel jsem ven. K řece. Chtěl jsem ze sebe smýt tu krev. Po cestě jsem přemýšlel nad otcem. Byl jsem mu oddaný. Snažil jsem se. Ale uznání jsem se nedočkal. A ani se nedočkám. U řeky jsem zahlédl vlka. Ne. Vlkodlaka. Byl chycený do pasti na druhém břehu. Měl bych ho nechat být, zabít ho či předat otci. Vzpomněl jsem si na to co mi udělal. Na to co mi dělal už dvanáct let. Možná mi to dělal i dýl ale první  tři roky života  si nepamatuju. Na to že kvůli němu jsem zrůda. Nemohl jsem dopustit aby tak dopadl i ten podsvěťan. Přece jen byl taky napůl démon. Přebrodil jsem řeku a pustil ho z pasti. Díval se na mě. Vypadalo to že přemýšlí jestli má utéct nebo mě zabít. Nakonec utekl. Pousmál jsem se a zjistil že cítím nějaký zvláštní pocit. Nevěděl jsem co to znamená ale líbilo se mi to. Do teď jsem cítil jen bolest, nenávist, žárlivost a vztek. Tohle bylo něco úplně jiného. Nechápal jsem to ale jedno mi bylo jasné. Udělám cokoliv pro to abych to cítil znovu.