Co kdyby...? Jonathan

Podezření

Už týden jsem se s otcem nepotkal. Svůj volný čas jsem využíval k procházkám po lese. Hledal jsem pasti do kterých se chytali podsvěťani. Vysvobodil jsem pár skřítků a víl. Čím víc jsem jich vysvobodil, tím míň jsem jich nacházel. Dávali si pozor. Vrátil jsem se domů naplněný tím neznámým, příjemným pocitem. Věšel jsem do pokoje. Na stole ležel vzkaz od otce. Chtěl si semnou o něčem promluvit. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Sešel jsem do jídelny. V čele stolu seděl on. Měl zamýšlený výraz a mě přejel mráz po zádech. Nebyla mi zima. Měl jsem strach. Doufal jsem že si toho nevšiml. Nejspíš ne. Pokynul mi abych si sedl. Udělal jsem co po mně chtěl. Chvíli bylo ticho ale pak promluvil.,,Kontroloval jsem pasti v lese.'' podíval se na mě. Díval jsem se mu do očí. Uhl pohledem. Ani se na mě nedokázal dívat. Nedokázal se podívat na to, co stvořil. Na to, co ze mě udělal. Dodal jsem si odvahy. ,,Kolik si jich chytil otče?'' ušklíbl se. Určitě nechápal jak ho tak můžu nazývat. Kdysi mě to mrzelo. Bolela mě každá jeho urážka mířená na mě. Po nocích jsem brečel. Každou noc. Nevěděl jsem proč se to děje. Přinášelo mi to úlevu. Čím jsem byl starší, tím míň mi jeho urážky vadili. Teď tu seděl a popíjel víno.
,,Nechytil se žádný. Nechápu jak je to možné. Někdo je musel osvobozovat.'' zamračil jsem se, ale je na oko. ,,Nejspíš se naučili pasti otvírat a nebo se jim vyhýbat.'' otec přikývl a pak se na mě podíval. V jeho očích plál hněv. Pohled jsem mu oplácel. ,,Je ale zvláštní že se nechytli pouze tady, nemyslíš?'' došlo mi na co naráží.,,Co tím myslíš?'' prudce vstal, převrátil přitom židli, a bouchl pěstí do stolu. Já zůstal nehybně sedět a s lhostejným výrazem sledoval jeho počínání. Nesměl jsem se prozradit. Nesměl. Vztek v jeho očích začal pohasínat. Přesvědčil jsem ho. Prozatím. Odešel a já musel uklidit tu spoušť po něm. Musím být opatrnější pokud chci žít. A já chci. Můj život začal dávat smysl. Zajímalo by mě jak se chová k němu. Jestli ví co je můj otec zač nebo jestli se před ním přetvařuje. Protože jsem zjistil jednu věc. Já nejsem monstrum. Já ne.
Šel jsem se projít ale do lesa jsem nezamířil. Bylo by to nápadné. Místo toho jsem vylezl na střechu a sedl si tam. Noc byla jasná a hvězdy šli krásně vidět. Našel jsem na obloze Venuši. Moje jméno mělo stejný význam jako to její. Jitřní hvězda. Byli jsme děti Lucifera. Nejkrásnějšího z padlých andělů. Otec byl na svůj rod pyšný a mě k tomu taky nabádal. Ale mě přijde že Lucifer nechce abych se chovali k podsveťanům tak jak se k nim chová můj otec. Přece jen to jsou taky živý tvorové. Stejně jako já, nefilmové a dokonce i civilové. Jediný kdo si nezaslouží žít je můj otec. Chce je zničit. Chce nás zničit. Vždyť nutil svého vlastního Parabatai aby spáchal sebevraždu jen protože se z něj stal vlkodlak. Zavrtěl jsem hlavou a dál sledoval hvězdy. V tu chvíli jsem se cítil.... Normálně.