Co kdyby...? Jonathan

Hugin

Probudilo mě krákání a šustění křídel. Otevřel jsem oči. Usl jsem na střeše. Posadil jsem se. Vedle mě byl Hugin. Protřel jsem si oči a chystal jsem se vstát jenže se ozvalo zakrákání a já malém spadl. Zamračil jsem se a snažil jsem se ptáka odehnat rukou. Havran jen rozhořčeně vlétl aby se vyhnul mé ruce a pak mi přistál na rameni. Aby toho nebylo málo, ještě mě klovl do krku.,,Zasranej ptáku'' zasyčel jsem, zatímco jsem hledal stélu abych si nanesl iratze.
Celý den mně Hugin nespustil z očí. Byl všude tam, kde jsem byl já. Podle mě za to může otec. Musel mu poručit aby mně hlídal, protože mi nevěřil. Nedivím se mu. Kdo by taky věřil někomu jako jsem já že? Takhle mě kontroloval ještě dva dny. Potom jsem ho setřásl tím že jsem chodil skrz sklepení, tajnou chodbou která vedla do lesa. Osvobodil jsem všechny tvory kteří byli chycení do pastí a pak jsem se vrátil cestou kterou jsem přišel. Takhle jsem unikal očím havrana vždy jednou za týden. Otec si toho nevšiml. Hugin se dal snadno podplatit. Předtím než jsem odešel do sklepení jsem mu hodil kus čerstvého masa. Takhle mi to procházelo měsíc, možná dýl. I když jsem toho havrana nikdy moc nemusel za tu dobu jsem si na něj zvykl. A on na mě taky. Pak už mě nesledoval. Poslušně čekal v mém pokoji a občas, než jsem šel pryč nebo před spaním, ke mně přihopsal a nechal se pohladit. Když mi přistával na rameni, nezarýval mi do něj tak ty drápy. Byl jsem mu za to vděčný. Jediné co jsem nechápal bylo to, jak se s ním dokázal otec dorozumět. Pročetl jsem snad celou knihovnu, ale nikde nebyla ani zmínka o tom jak to mohl zařídit. Už mě napadala jen jedna možnost.
Další den, hned jak otec odešel jsem se vydal do jeho pracovny. Prohledal jsem všechny poličky na kterých byli deníky. Nikde nic. Začal jsem se přehrabovat v šuplících. Byli plné popsaných papírů. Dokonce jsem našel i nákresy různých pentagramů. Ale to co jsem hledal tam nebylo. Zklamaně jsem si sedl. Takhle jsem riskoval pro nic za nic. Ozvalo se zakrákání. Mrzutě jsem se ohlédl na havrana. V zobáku držel cosi lesklého. Přešel jsem k němu a hned jsem poznal co to je. Opatrně jsem si věc vzal. Byl to prsten Morgensternů. Nasadil jsem si ho. Byl úplně stejný jako ten který ležel na nočním stolku u mě v pokoji. Prsten jsem vrátil na místo a odšoural jsem se k sobě. Nasadil jsem si svůj prsten a prohlížel si ho. Stříbrný a černý. ,,Valentýn o tobě ví. Měl by si co nejrychleji zmizet.'' rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Akorát Hugin se na mě díval. V tom pohledu bylo něco zvláštního. To on promluvil! Jako že jsem si toho nikdy dřív nevšiml?
,,Jak to myslíš? Je přece jasné že o mě otec ví.'' havran naklonil hlavu na stranu.,,Ví že pouštíš podsveťany z jeho pastí. Nemáš moc času. Prosím pospěš si pokud chceš žít.'' ví o mě. Začal jsem sbírat to nejdůležitější. Dýky, meč,
nějaké jídlo a pití. Najednou mi něco došlo. ,,Kdo mu to řekl?'' havran si protáhl křídla. Zdálo se že je nervózní. ,,Munin.'' to slovo mě zasáhlo jako blesk. Že já debil si to neuvědomil. Ten havran který se na mě díval když jsem osvobozoval skřítky byl Munin. Vzal jsem si stélu a vyběhl jsem z pokoje. Když jsem se blížil k pracovně zpomalil jsem. Nevěděl jsem co mě to popadlo, ale vběhl jsem dovnitř a na stůl a knihovnu jsem nakreslil runu ohně. Pak jsem bez jediného ohlídnutí za sebe, vběhl do lesa.