„Co se stalo? Kde jsem?" byla první věc, která Alexovi vyšla ze pusy. Samozřejmě, že si nic nepamatoval. S tim jsem počítala. Ale stejně jsem doufala, že si bude pamatovat aspoň to málo, což se bohužel nestalo.
„Dobrý ránko," řekla jsem a doufala, že nevypadám moc nešťastně. „Právě teď jsi u nás doma a tady máš snídani." Podala jsem mu to, co jsem „ukuchtila". Pořád se tvářil stejně nechápavě. „Dneska je neděle," připomněla jsem mu. Pořád žádná reakce. Vzdychla jsem. „V pátek večer jsme odjeli na celej víkend k Vitt. Přežili jsme pátek a sobotu. Kolem půlnoci to začalo bejt nebezpečný. Sebrala jsem se a chtěla odjet a pak jsem si všimla tebe, tak jsem tě vzala domů." Chvíli mlčel. „Kolik jsem toho vypil?" zeptal se. „No, jelikož si nepamatuješ nic od pátku, tak asi hodně." Další ticho. Vzdychl. „Řekl jsem něco divnýho? Nebo dělal? Zaručuju tu, že si to nepamatuju." „Ne, jenom si skákal do bazénu v oblečení. Jestli si něco dělal s jinýma holkama, tak to fakt nevim." Ticho. „A s tebou?" Ticho. „Ne, nic..." Chvíli vypadal napjatě, ale pak přikývl a dal se do snídaně, tak jsem odešla. Málem jsem se rozbrečela.
Dopoledne jsme jenom tak kecali o ničem a odpoledne se Alex rozhodl, že půjde domů. Když jsem ho objímala na rozloučenou, chtěla jsem udělat tolik věcí, co jsem mohla udělat den předtím. Bohužel, všechny zahrnovaly to, že byl opilej, což v tuto chvíli nebylo. Nemohla jsem na sobě dát něco znát. Objala jsem ho a tvářila se tak, jak bych se běžně netvářila. Pohled typu Jsem naprosto v pohodě, nic se neděje, život je přece krásný a spravedlivý... Poslední věc, kterou bych v tu chvíli řekla.
Zbytek dne jsem neměla náladu cokoliv dělat, ale musela jsem alespoň uklidit, než přijedou rodiče. Nakonec jsem šla do svýho pokoje a když jsem stlala postel, našla jsem tam papírek.
Děkuju za všechno. Nevim, co bych bez tebe dělal. #A
Vždycky se tak podepisoval. Já takhle *A a on #A. Díky tomu jsme se poznali. Zatoulala jsem se do vzpomínek, jak jsme se viděli poprvé.
Seděla jsem na pískovišti, byly mi asi 4 roky, a najednou přišel kluk asi o rok starší. Měl velký oči a blonďatý vlasy. „Můžu si s tebou hrát?" zeptal se. Jenom jsem přikývla. Hráli jsme si skoro do večera. Rozloučili jsme se a další den jsme si hráli znova.
Potom přišel můj první školní den. Viděla jsem ho před školou, jak se na mě usmál.
Vídali jsme se každej den až do pátý třídy. Po prázdninách jsem se začala chovat aspoň trochu jako „velká dáma". Už jsme se potkávali jenom trochu, ale pořád jsme si rozuměli. Říkala jsem mu o klucích a o rodičích, on mě o holkách a o rodičích. Bavili jsme se o škole, problémech, věděla jsem o něm všechno tak, jako on o mě.
Potom ta první party, jak jsem z ní utekla. A ta druhá, která dopadla katastrofálně. A večer, jeho rty...
Rozbrečela jsem se.
