Co kdyby...? Jonathan

Na pokraji sil

Běžel jsem půl dne. Nemohl jsem zastavit. Nechtěl jsem. Potom co jsem udělal bylo jasný že se už nemůžu vrátit. A už vůbec se mu nesmím dostat do rukou. Možná jsem udělal chybu. Neměl jsem se tak bouřit. Nešlo mi o to že jsem se zachoval nevděčně. To v žádném případě. Ale on byl jediný koho jsem měl. Začal jsem zpomalovat. Píchalo mě v boku jako bych tam měl dikobraze. Měl jsem pocit že moje srdce a plíce explodují. Tep jsem cítil i ve spáncích. Myslím že kdyby tu bylo ňaký suchý chrastí tak ho podpálí jen moje přítomnost. Opřel jsem se o strom a vydýchaval. Nedal jsem si však víc než pět minut. Pokračoval jsem. Sice pozvolnějším tempem ale pořád mi to dávalo zabrat. Ani jsem se nenadál a už byl večer. Pití už jsem neměl a cítil jsem se dost zesláble. Musel jsem jít dál. Vytáhl jsem stélu a načrtl si staminu. Věděl jsem že to je riskantní, ale neměl jsem na výběr. Zastavil jsem se chvíli po půlnoci. Nebylo to plánované zastavení ale už hodnou chvíli jsem se sotva vlekl a teď jsem zakopl. Nejdříve jsem to chtěl vzdát, ale musel jsem světu dokázat že nejsem zrůda. Postavil jsem se a šel jsem dál. Každou chvíli jsem se zastavoval. Kousek ode mě křupla větvička. Zase. A znova. Další. Vytasil jsem meč, který jsem sotva udržel. Najednou se přede mnou objevil obrovský stín který na mě skočil. Tvrdě mě povalil k zemi. Meč mi vypadl z ruky. Snažil jsem se na něj dosáhnout, ale nedařilo se mi to. Podíval jsem se co to na mně skočilo. Byl to vlkodlak. Měl tmavě modrý oči které mě zaujaly. Na mysli mi vytáhnul obraz vlkodlaka chyceného do pasti. Byl to ten samý. Jenže tentokrát jsem to byl já kdo potřeboval pomoc. Měl jsem výhled na ostré, vyceněné tesáky. Dokázal bych se dostat k meči nebo vytáhnout dýku ale neměl jsem na to energii. Tlak na moji hrudi náhle polevil. Vlk ze mě zeslezl. S námahou jsem se postavil a sledoval jsem toho podsveťana. Ten mi hlavou naznačil že ho mám následovat. Nemělo cenu odporovat. Zvedl jsem svůj meč který jsem zastrčil za opasek. Pak jsem se vydal za vlkodlakem hlouběji do lesa.
Pamatuji si jen to, že jsem se na chvíli opřel o strom. Pak už jen černá prázdnota. Usl jsem. Divím se že jsem neumrzl. Byl jsem dehydratovaný, hladový a vyčerpaný. Byl jsem poprvé v životě na pokraji svých sil. Zavřel jsem oči, ale hned jsem je zase otevřel protože se ozvalo rozzlobené zakrákání a bolestivé zakňučení. ,,Hugine! Dost!'' havran se na mě otočil a vyletěl na strom. Vlk po něm naštvaně chňapl. Přes oko se mu táhly rudé škrábance z toho, jak ho Hugin poškrábal. Do klína mi spadla stéla. Musel jsem ji někde vytratit. ,,Díky.'' na odpověď se ozvalo šustění křídel a za chvíli jsem viděl havranovi siluetu kroužící na nebi. Cítil jsem jak mi klesají víčka. Byla strašně těžká a já si chtěl zdřímnout. Alespoň na chvilku. Na malou chvilinku. Sotva se mi zavřeli oči, už jsem o sobě nevěděl.