The 100: Survivor [pozastaveno]

12.|Octaviino pozemské překvapení

Ve stanu se choulím do deky do klubíčka. Nevím, co si myslím, jestli menší rozloha = méně starostí?! Hloupost. Zavírám oči. Jsem tak unavená, i když jsem spala opravdu dlouho. Jsem tak unavená po psychické stránce, že si to ani nedokážete představit. Chci své léky, chci své oblbováky. Chci být zase pár dní mimo. Usínám, děje se něco neskutečného, usínám a doufám, že se mi nebude nic snít.

"Carmen! Carmen!" Začínám procitat. Někdo mě drží za rameno a volá. Společníka od sebe odstrkuju ještě v polospánku, ale je to jako reflex. Pomalu otvírám oči. Bude to asi pár hodin, co jsem spala a nade mnou stojí Octavia. "Jsem ráda, že jsi vzhůru. Musíš jít se mnou." Nechápavě na ni koukám a nevěřím svým uším.

"Co to povídáš?" Zívnu si do dlaně.

"Prosím, musím ti něco ukázat." To poslední, co si přeju, je další drama s jedním z Blakeů.
"Jsi hloupá, Carmen," nadávám si tiše, když se za její mrštnou postavou kradu pryč z tábora. Netrvá to dlouho a už o svém rozhodnutí pochybuju. Měla jsem radši jít k Jasperovi, pokud jsem chtěla být užitečná. Dostáváme se stále hlouběji a hlouběji do toxického lesa. Před očima mám nedávný zážitek s jelenem a opravdu se necítím bezpečně. Octavia místo toho s radostí všude kolem poskakuje a sbírá velké růžové květy. Nerozumím tomu, ale tiše ji následuju.

Najednou se zastavuje. V ruce svírá asi 7 květů a celá září. "Slib mi, že nebudeš křičet. Prosím." Mlčky na ni koukám neschopná slova. Bojím se. Opravdu se začínám bát. Blakeové nepatří k těm, v jejichž přítomnosti by se člověk nemusel mít na pozoru. "Pojď za mnou." Natáhne ke mně ruku. Podívám se na ni, ale nepřijmu ji. Jen pokrčí rameny a nadzvedne velké kořeny vyrůstající z půdy ven a přikrývající tajný vchod do nějaké jeskyně.

"Nejdu tam," zaprotestuju, když Octavia začne mizet ve tmě přede mnou. "O! Nezvládnu to. Nemůžu tam jít." Vrátí se.

"Počkáš tady chviličku teda? Hned jsem zpět."

"Octavie, stůj! Kam to jdeš!"

"Neboj. Vím, co dělám."

"N-n-ne, to si teda nemyslím." Drapnu ji za ruku a nehodlám jen tak pustit.

"Tak pojď se mnou. Uvidíš, že se nám nic nestane." Zavrtím rozhodně hlavou. To prostě nejde. "Tak mě nech jít. Za minutku jsem zpět." Pouštím její ruku. Při nejhorším prostě uteču.

Nečekám ani minutku a najednou mě někdo chytá silně za tmavé vlasy. Okamžitě vyjeknu a začnu se bránit. Ach, ne, moje vlasy. Jeho pohyby jsou tak prudké a drsné, že je nedokážu akceptovat a neustále vrávorám. Útočník mi však nedovolí spadnout. Za vlasy mě stále drží na roztřesených nohách. "Prosím. Ať je to rychlé. Prosím." Mumlám spíš asi pro sebe, když na krku ucítím něco studeného. Pochybuju, že by se někdo z našich k něčemu takovému, jako je lapání a strašení lidí, odhodlal. Celou situaci zachraňuje vybíhající postava z jeskyně.

"Octavie, utíkej! Zmiz!" Křičím, když slyším její kroky blíž a blíž.

"Lincolne!" ozve se místo zděšeného křiku úlevné vydechnutí. Na vteřinu jsem šťastná, že jeho stisk kolem mých vlasů povoluje, ale pak si uvědomuju jednu dosti podstatnou věc - ona ho oslovila jménem. Nevím, jak se mám cítit, jak se chovat, co dělat. V jednom oku mám nekontrolovatelný tik a spodní čelist budu sbírat někde v trávě. Jinak opět panuje naprosté ticho. "Pusť ji," řekne mu po chvíli, jako by to byla samozřejmost. Okamžitě od něj odbíhám k Octavii a snažím se ji přimět k rychlému odchodu. Se zrychleným dechem, tepem, vším těkám pohledem mezi nezvyklou dvojicí a hledám v momentální situaci nějaký hlubší význam, vysvětlení. Něco mi uniká. Pak ale vše zapadne do sebe. Octavia mě se zasněným pohledem obejde a padne zemšťanovi kolem krku. Stáhne mu z obličeje strašidelnou masku a políbí jej. V ten moment, jako by se začala točit Země opačným směrem. Myšlenky jsou splašené a neví, jak situaci vyhodnotit.

___________________________________________________________________________

To snad není možné, já se vážně dostala k novému dílu. Pro ty z vás, kteří jste vydrželi tak dlouho čekat, je tento díl věnovaný 🙏🏻❤️ protože právě vy jste ten důvod, proč díl vznikl. Není asi pořádná omluva, proč jsem byla tak dlouho mimo, prostě jsem jen nemohla přijít na ta správná slova a pokračovat tak.

Děkuji moc, že to čtete ❤️