Co kdyby...? Jonathan

Smečka

Vzbudilo mě co si studeného a mokrého na mém čele. Už byla tma. Cítil jsem se líp. Podíval jsem se na triko a málem mě trefil šlak. Celý lem byl odtržený. Vypadalo to hrozně. Sáhl jsem si na čelo. Byl na něm obklad. Samozřejmě že z mého kusu trika. Vedle mě byla položena láhev s vodou. Hltavě jsem se napil. No... Vlastně jsem ji vypil na ex. Cítil jsem teplo. Asi půl metru ode mě byl rozdělaný oheň. Přisunul jsem se blíž a cítil jsem jak se mé ztuhlé svaly rozehřívají. Ucítil jsem na sobě něčí pohled. Prudce jsem se otočil. Na kameni za mnou seděla holka. Blondýnka. I když ne tak docela. Sem tam měla ve vlasech i hnědé prameny. Šedozelené oči, které byli trochu do modra se na mě pobaveně dívali. Měla na sobě roztrhané rifle a šedou mikinu. Její pohled směřoval na moji ruku, ve které jsem držel dýku. Ani jsem si nevšiml že jsem ji vytáhl. Zaklel jsem a strčil ji zpátky do kapsy od kalhot. Potom jsem k ní natáhl ruku. ,,Jmenuji se Jonathan.''  holka se na mě nedůvěřivě dívala. Mračila se a vrtěla hlavou. ,,Já sem Adél.'' řekla aniž by se obtěžovala vytáhnout ruce z kapes. Stáhl jsem ruku zpět k tělu. ,,Ty si ten vlkodlak?'' nemusel jsem se ptát. Věděl jsem to. ,,Jo.'' přikývl jsem a protože jsem netušil co mám říct, šel jsem si sednout pod strom.,,Děkovat nemusíš.'' ozvalo se podrážděně. ,, Já vím.'' ucítil jsem na sobě její vražedný pohled a rozesmál jsem se. Byl dobrý pocit smát se nahlas. Teda jen do té doby než mi na rozbolavělém břiše přistál můj meč. Nechápal jsem jak ho mohla mít v ruce když měl viset u opasku se zbraněmi. To se rozesmála zase ona. Připl jsem meč na své místo a zjistil jsem že mi chybí ještě jedna dýka. Jo. Sice jsem jich měl pět, ale byla to moje dýka. Moje. ,,Vrátíš mi tu dýku?'' zeptal jsem se lhostejně. Doufal jsem že na ni tato taktika zabere. Mýlil jsem se. ,,Ne. Pokud myslíš to pižlátko tak ne. Líbí se mi. Mám v plánu si ho nechat.'' chystal jsem se jí něco říct, ale nedala mi šanci. ,,Řekněme že to mám za to že sem ti zachránila život a že ti pomůžu přežít. Můžu ti totiž poskytnout bezpečí.'' to sotva. Před mým otcem se nic a nikdo neskryje. ,,A zvedni ten svůj tlustej zadek. Je na čase jít dál.'' tlustej?! Ona si dovolila říct o mé maličkosti, i když jen o části z ní, že je tlustá? Pche. Žádný prašivý pes si toto dovolovat nebude. ,,Ani mě nehne.'' Adél vstala. ,,Fajn. Tak si tu zůstaň trčet. Já před ničím neutíkala.'' vyskočil jsem na nohy jako kdyby do mě sjel blesk. ,,Tak abys věděla já před ničím neutíkam.'' znuděně povytáhla obočí a to mě doslova a do písmene  nasralo. Ale nedalo se nic dělat. Musel jsem jít s ní protože jinak bych byl pěkně v háji. Šel jsem s ní ještě tři dny. Tři dny plné urážek, pošťuchování, hádek a různých naschválů. Došli jsme k jaké si budově. Vypadala trochu jako menší sídlo. Adél zahvízdala a z budovy začali vycházet různí lidi. Všichni se s ní přivítali a pak se na mě podívalo osm páru očí. ,,Tak lidi. Tohle je Jonathan. Je to totální blb, idiot a děsnej kretén, ale bude tu s náma. Dokáže být i fajn když se mu chce.'' měl jsem sto chutí ji zavraždit. Všichni se rozesmáli, ale nejvíc se smál jeden hubenější kluk. ,,Nechápu čemu se směješ do prdele. Být tebou držím hubu nebo tě předhodím roznudličkovaného svému havranovi.'' všichni ztichli. Jen ten hubeňour si odplivl. ,, Myslíš že se budu bát nějakého nezkušeného kriplika?'' vyhrnul si rukávy. Věděl jsem co mě bude čekat. Vytasil jsem meč. Byl jsem po dlouhé době zase ve svém živlu.