Co kdyby...? Jonathan

Přátelství

Adél. Stála u dveří jakoby nic a já myslel že ji zabiju pohledem. Mám takový pocit že Hugin přemýšlel nad tím, že ji vyškrábe oči, ale ovládl se a mě taky nezbývalo nic jiného než následovat jeho příkladu. ,,Copak tobě nic neříká slovo soukromí?'' líně ke mě stočila svůj pohled který se setkal s tím mým. Pocítil jsem náhlé nutkání se jí dotknout. Nechápal jsem proč ale Hugin se dobře bavil. Četl moje myšlenky v jednom kuse a mě to začínalo být nepříjemné. Hlavně když byla v mé přítomnosti ona. ,,Neodpověděl si mi na otázku.'' její pohled mě propaloval. ,,Co je ti do toho?'' protočila oči a pomalu ke mně vykročila. Chtěl jsem ucouvnout, ale nehodlal jsem ji udělat to potěšení. Zastavila se těsně přede mnou. Hugin se podrážděně načepýřil a slétl na moje předloktí. Bolest která se dostavila když mi zaryl drápy do masa mě probrala a já uhnul pohledem. Začal jsem hladit havrana po zádech dokud se neuklidnil. Pak vyletěl otevřeným oknem. Ona furt stál přede mnou a já byl nervózní. Nikdo vedle mě tak blízko nestál. Koukala se na moje předloktí a zamračil se. Nechápal jsem proč ale pak mi to došlo. Tekla mi krev která prosakovala tenkou látkou mého rukávu. Natáhla ruku a chtěla se zranění dotknout ale ucukl jsem. Podívala se do strany a rty semkla do úzké linky. Rychle jsem si načrtl
iratze. ,,Promiň. Já jen....nejsem zvyklý na to když se mě někdo dotýká. A k té tvé otázce... Jo. Mluvím s Huginem. Nedělám si z tebe srandu. Rozumím mu.'' podívala se na mě a já nechápal proč si jí tu vylívám srdce. ,, Přišlo mi to tak. Jakože to že mu rozumíš. A ty promiň. Nevím co to do mě vjelo. Jak to funguje? Ty znaky co pokrývají tvoji kůži.'' chtěla to zamluvit a já vlastně taky tak jsem jí to začal vysvětlovat. ,, Říká se tomu runy. Máme knihu ve které jsou všechny runy nakreslené. Jejich hodně. Dělí se na trvalé a dočasné. Ty co vidíš na moji kůži jsou trvalé. Dočasná je třeba ta kterou jsem si před chvílí nakreslil. To byla uzdravovací runa. Zahojí skoro všechno. Tomuto,'' vytáhl jsem stélu ,,se říká stéla. Je že speciální látky které se říká adamas. Je to hmota kterou dál lovcům stínů Anděl.'' nejspíš ji to zaujalo. ,, Můžu?'' přikývl jsem a podal jsem ji stélu. Prohlídla si ji a pak mi ji vrátila. Upřeně se dívala na moje runy. Jemně jsem ji chytl za ruku a položil jsem ji na runu zraku kterou jsem měl na své pravé ruce. Chvíli se zdráhala, ale pak přejela prsty po obrysu runy. Byl to jemný dotek ale vnímal jsem ho jako zatím nic. Sledoval jsem její pohyby. Když potom ruku stáhla usmála se. ,,Takže ta runa ti zahojila ruku?'' přikývl jsem a bez váhání jsem si vyhrnul rukáv. Ranky byli pryč, místo nich se objevili jemné jizvičky. ,, Poprosím Nika jestli by ti sehnal nějaký nový oblečení.'' přikývl jsem. ,, Díky.'' Koukala se na mě jako bych řekl sprosté slovo. ,,Tys mi poděkoval????'' usmál jsem se.
,,Už to tak bude.'' usmála se a odešla. Já jsem si sedl na postel a přemýšlel jsem nad tím co se to semnou děje.