Co kdyby...? Jonathan

Strach

U smečky mi bylo dobře. Měl jsem svou volnost, nechávali mě na pokoji. Teda až na Ricka a jeho dva kámoše. Jenže proti mě neměli šanci. Navíc si nedovolili přijít ke mě moc blízko. A když jsem na ně vážně neměl náladu stačilo mi zapískat a z oblohy se střemhlav snesl Hugin který jim buď trhal oblečení nebo jim uštědřil pár klovnutí a škrábanců. Nejčastěji jsem však byl s Nikem nebo s Adél. Nik mi vyprávěl o svém životě a s Adél jsme probírali život lovců stínů. A přes to že jsem se cítil šťastný mě sužoval strach. Nespal jsem a choval jsem se roztěkaně. Ten večer co jsem byl u smečky poprvé jsem se vypravil do lesa. Přišel jsem k potůčku a sundal jsem si triko. Pak jsem vzal dýku z démoního kovu a rozdělal jsem oheň. Potom jsem si rozžhavenou dýkou začal odřezávat kůži na rameni. Měl jsem tam jizvičku ve tvaru hvězdy díky které mě mohl Valentýn najít. A teď už néní. Ohlédl jsem se ale nic tam nebylo. Něco se mi muselo zdát. Zavrtěl jsem hlavou a šel jsem zpátky. Probděl jsem celou noc. Bál jsem se že mě najde. Že jim ublíží. Záleží mi na nich. Hodně. Po čase se i Rick uklidnil a uzavřel semnou mír. Nejvíc to oplakal Hugo protože přišel o zábavu. Mě to bylo jedno. I když byla pravda že jsem neměl koho provokovat. To mě mrzelo. Adél mě štvala tím že mi lezla do pokoje bez zaklepání. Občas jsem ji zastihl jak mi sedí na posteli a nebo mě překvapila když jsem si nanášel runy. Třeba jako teď. Zrovna jsem seděl na posteli, bez trika že. Úplně na pohodu bo už je večer a všichni by měli spát. No. Najednou se ozvalo vrznuti dveří. Zvedl jsem hlavu a tam stála Adél. Když se na mě podívala úplně ji zčervenaly tváře. Usmál jsem se. ,,Oblečeš se prosím?'' zamyslel jsem se. ,,Ne'' zamračila se. Nechápala a to se mi líbilo. ,,Musím si nakreslit runu. ''
Přikývla a její pohled sklouzl k mému rameni. Věděl jsem na co se dívá. ,, Proč sis to udělal??'' to mě překvapilo. Jak o tom mohla vědět? ,,Co?'' dělal jsem jakože nevím o čem to mluví. Podívala se mi do očí a přistoupila ke mně. Polkl jsem. ,, Nehraj to na mě Jonathane.'' podíval jsem se jinam a trhl jsem sebou protože jsem ucítil její dotek na místě kde měla být jizva ve tvaru hvězdy. Věděl jsem že se na mě upřeně dívá. A nevydržel jsem to. Podíval jsem se jí do očí. Byli zvláštní ale krásné. Hypnotizovali mě. Chvíli jsem sváděl boj sám se sebou. A prohrál jsem ,,Musel jsem to udělat.'' povytáhla obočí. ,,Musel?'' přikývl jsem. ,,Bylo to sledovací znamení.'' řekl jsem to dost neochotně a ona to poznala. Chvíli bylo ticho. Nejspíš přemýšlela nad tím co říct. Nechtěl jsem ji vyprávět o svém otci. Byl jsem rád že jsem na něj jakžtakž zapomněl. A svůj starej život jsem nechal někde daleko za sebou. Nejspíš shořel společně s otcovou pracovnou. Adél se ke mě nahla a spojila naše rty. Byl to bezva pocit.