Tu noc jsem konečně usl. Spal jsem celou noc a vzbudil jsem se až dopoledne. Bylo mi dobře. Líp než včera stoprocentně. Koukl jsem se k oknu. Stál tam Hugin a mě se zmocnil hrozný pocit že je něco špatně. V hrudi jsem ucítil tlak. Koukl jsem se na Hugina. ,,Už je čas, Jonathane.'' zaklonil jsem hlavu a zavřel jsem oči. ,,Ne... To není možné. Takhle brzo? Ne... Prosím. Ne teď. Kdykoliv jindy ale ne teď.'' havran sklonil hlavu. Neměl jsem na výběr. V očích mě pálily slzy. Začal jsem mrkat abych je zahnal ale nepomáhalo to. Vstal jsem a koukl jsem se do zrcadla. Bílé vlasy mi padaly do černých očí, které se leskly slzami. Začal jsem sbírat svoje věci. Meč, stélu a dýky. Adél mi ji vrátila. A já ji musel teď opustit. Zavrtěl jsem hlavou a vztekle jsem praštil do stolu na kterém se začla tvořit prasklina. Byl jsem zoufalý. Nevěděl jsem co mám dělat. Byl jsem strašně zmatený. Nedokázal jsem se vyznat v tom co jsem cítil. V tom co jsem cítil k ní. Nechápal jsem to. Nechápal jsem vůbec nic. Přinesla mi do života světlo. Světlo které vylákalo moje právé já z té temnoty. Zasloužila si můj obdiv. Naučila mě něco, co nikdo na světě. Vytáhl jsem stélu. Třásla se mi ruka. Přiložil jsem si hrot stély na kůži na zápěstí. Ruka se mi furt třásla a nepřestala se třást. Nakreslil jsem si runu neviditelnosti. Z obrysu runy začala kapat černá démoní krev. Ne. Moje krev. Musím se s tím smířit. Jsem démon. Díval jsem se na nepovedenou runu. Fungovat by měla ale musím počkat až mi přestane téct krev. Utřel jsem kapičky co spadly na zem. Ještě chvíli jsem zůstal v pokoji. Pak jsem nakoukl na chodbu. Nemohli mě vidět ale mohli mě uslyšet nebo se o mě otřít. Nikdo tam nebyl tak jsem rychle vykročil ke schodům. Sešel jsem je a zahl jsem do jedné chodby. Zaklepal jsem na poslední dveře. Otevřel Nik. Vypadal zmateně a tak jsem se na chvíli zviditelnil. Vyjeveně na mě koukal ale pak mu to docvaklo. ,,Už?'' přikývl jsem. Pustil mě dovnitř a ze skříně vyhrabal pár kusů černého oblečení. Pak pro něco šel a já se zatím převlékl do zbroje lovců stínů které mi Nik nachystal. Vrátil se s kuší. Vzal jsem si ji od něj a připl jsem si ji na záda. Pak mi dal ještě šípy. Jakmile jsem zkontroloval že mi kuš na zádech drží, otočil jsem se na Nika. Ten držel ještě jednu věc. Byl to plášť který byl pokrytý runami. Rozpoznal jsem runy pro ochranu, sílu, rychlost a výdrž. ,, Děkuji ti za všechno Niku. Nemusíš se bát. Já svoji část dohody dodržím.'' poplácal jsem po stéle do které byli vyrytá podkova a vlny. Znak Waylandů a Branwellů. Usmál se. ,,Věřím ti. Vím že to uděláš Jonathane. A taky schromáždím co nejvíc vlkodlaků a přijdeme ti na pomoc. Chceš udělat správnou věc. Věř mi.'' pousmál jsem se. ,, Vím že udělám správnou věc. Vyrazím. Čeká mě dlouhá cesta a ještě si musím zařídit jednu maličkost.'' přikývl a já jsem šel. Zašel jsem k Adél do pokoje. Nakreslil jsem si novou runu neviditelnosti a rozhlédl jsem se kolem sebe. Nebyla tu. Naštěstí. Přešel jsem k jejímu stolu a položil jsem na něj dýku kterou mi předtím sebrala. K tomu jsem napsal vzkaz. Potom jsem vyběhl ven. Do lesa. Sledoval jsem Hugina a hnal jsem se za ním. Vedl mě. Možná na jistou smrt ale muselo to být. Bylo to moje poslání.
Adél Ráno jsem se vydala k Jonathanovi. Spal tak jsem ho nechala. Zasloužil si vyspat se. Poslední dobou nevypadal vůbec dobře a prospání se, mu bodne. Procházela jsem se a pak jsem zašla na oběd. Když jsem se pak vrátila do pokoje, uviděla jsem na stole pižlátko které jsem mu sebrala když jsme se poprvé viděli. Jakože jako lidi. Ta dýka byla zabodnutá do stolu a přidržovala nějaký papír. Přešla jsem ke stolu a vyrvala jsem dýku z desky stolu. Papír se uvolnil a já si ho vzala. Rozložila jsem ho. Byl to vzkaz. Začala jsem číst. Musel jsem odejít. Pokud přežiju, vrátím se pro tebe. Musím udělat správnou věc. Promiň. Jonathan Christopher Morgenstern
P.S. Miluji tě
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po přečtení jsem lísteček složila a společně s dýkou jsem ho zastrčila do kapsy. Pak jsem šla za Nikem.
