Hvězdy nám nepřály... [Marcus and Martinus]

1⭐

Martinus

A je to tu zase.. Probouzím se do dalšího dne plného utrpení bolesti a slz.
Přes malé okénko v našem smradlavém a plesnivém sklepě, se podívám ven.
„tak strašně moc bych se tam chtěl zase podívat.. " řeknu si sklesle sám pro sebe „já taky tini.." ozve se za mnou moje straší kopie a hned na to mě obejme.
V objetí tam stojíme další půl hodinu úplně bez slov dokud jsme neslyšeli hlasité dupaní po schodech. Zase on. Zase nás jde brutálně zmlatit hodit na zem a zase odejít. Možná se mě ptáte proč nám to dělá? Proč nám to dělá náš vlastní táta. My sami nevíme. Už tady ve sklepě bydlíme asi půl roku. Je nám zima, dává nám najíst jednou do týdne a to je většinou jenom suchý chleba nebo zbytky od večeře. Všechno to začalo když umřela naše maminka, byla vážně nemocná a umřela na následky nepovedené operace. Ve všem nás podporovala. Táta taky ale.. Asi mu nějak přeskočil mozek protože od té doby nás jenom maltí a mého nevinného brášku dokonce jednou znásilnil.
Hlasité dupání přestalo a rozrazily se dveře. Přitiskl jsem se víc ke stěně a schoulil se do klubíčka. Marcus udělal to stejné vedle mě. Přitulil jsem se k němu a čekal na to nejhorší.
Otec nás od sebe odtrhl a hodil Marcuse o druhou stěnu. Marcus se bouchnul do hlavy a spadnul na zem. Chtěl jsem se za ním rozběhnout a pomoct mu ale silná paže mého otce mě zastavila. „jestli nechceš skončit jako on tak se nehejbej" řekl surově otec a vrazil mi pěsti do nosu.
„tati... " vydechnu potichu
„mlč už nejsem tvůj otec" vrazí mi další pěsti a hodí po mě dva suché a tvrdé krajíce chleba „tohle máte na další dva tejdny " zařve na mě a kopne Marcuse do břicha „a ty se prober dneska přijede návštěva takže se dejte do kupy" hodí po nás čisté oblečení a deodoranty „za hodinu si pro vás přijdu a budete se chovat slušně jasný?! " s těmito slovy odejde ze sklepa.
„bráško.. Jseš v pořádku?" hned se za ním rozběhnu
„asi.. Jo nestrachuj se" pohladí mě potváři a snaží se vstát ale vůbec mu to nejde
„no to vidím jak si v pořádku ukaž mi to " vyhrnu mu tričko „vždyť tady máš modřinu jako kráva" vyděšeně se na něj podívám
„to nic není za dva dny to tam nebude " mávne nad tím rukou
„mě udivuje že si z toho neděláš hlavu" zeptám se na otázku která mi vrtá hlavou už několik dní
„ čemu by to pomohlo.. Už jsem se s tím prostě smířil "
„taky bych se s tím chtěl smířit jako ty ale... Strašně mi všechno chybí, maminka, sestřička, zpívání.." zlomí se mi hlas a začnu brečet.
„jediné co mi zůstalo jseš ty. bojím se že pokud to bude takhle pokračovat dál.. Tak tě taky ztratím " řeknu mezi vzlyky.
„pojď ke mě" řekne s malým úsměvem a já ho poslechnu, sednu si k němu na studenou zem.
Obejme mě a začne hladit po zádech „mě neztratíš ani kdybys chtěl, pamatuj si že vždycky tady budu pro tebe, jsi to jediné co mě drží na živu. Kdybych tady měl zůstat sám tak bych už dávno spáchal sebevraždu protože bych to vážně nezvládl, děkuji že tě mám tini"
„taky ti za všechno děkuji, strašně moc ti děkuji, jsi ten nejlepší bráška, ale teď už se musíme obléknout " podám mu čisté oblečení které po mě "otec" hodil a sám se taky obleču.
„podáš mi prosím ten deodorant? Chci aspoň trošku vonět i když to asi moc nepůjde " svlékne ze sebe špinavé oblečení a stojí předmnou úplně nahý. Mě se tak vyskytne pohled na jeho extrémě vyhublé tělo. Zamrzí mě to vidět ho v takovémhle stavu. Je pravda že od té doby co tady přebýváme, jsme oba zhubli minimálně dvacet kilo. Jeho lícní kosti jsou vidět ještě stokrát výrazněji než před tím.
„jo jasně tady máš " podám mu deodorant.
„hlavně to nepřežeň ať se tady neudusíme"
- - -

Hei 😂 vítám vás u mého prvního příběhu 😂 to dopadne. No nic doufám že se vám to bude líbit 😂❤️

Byee ^_^