Rozlétnou se dveře a celým domem se rozlehne hluboký otcův hlas:"Vstávejte" pak se dveře s hlasitou ránou zabouchnou. Slyším vzdalující se mohutné kroky a bouchnutí vchodových dveří. Opět ulehám zatímco bratr poslušně vstává a jde se nasnídat.. Dveře se rozlétnou podruhé:"Koukej kolik je hodin vylez!" Tohle se opakuje každý všední den. Je pravda že díky tomuhle "úžasnému budíku" jsem nikdy nezaspal, ale člověka to neustálé ječení moc nepovzbudí z té teplé postele vylézt. Hodím do sebe krajíc chleba a studený čaj. Klasicky kašlu na jakoukoliv hygienu. Hodím na sebe mikinu, ponožky ze včerejška, sluchátka do uší, na záda batoh,ujistím se, že mám klíče, pustím hudbu a jdu.
Procházím zasněženou ulicí. Už začalo svítat. V tenkých paprscích vycházejícího slunce se třpytí ladně se snášející sněžné vločky. Bořím se do hlubokého sněhu, který mi křupe pod nohama. Pouliční osvětlení zhasíná a já si užívám jednu z mála příjemných chvil za dlouhou dobu.
Cestou začínám míjet více žáků směřující ke škole. Zde má radost končí. Přecházím na již už posolenou cestu. Brodím se v blátivé břečce, vítr nabral na intenzitě a vločky mi ostře a štiplavě narážejí do obličeje. Po chvíli cítím jak mi začínají mrznou mokré prsty na nohou. Před sebou rozpoznávám ty známé tváře. Nikomu nevěnuji ani letmý pohled a jen mlčky procházím okolo nich. Když je míjím tak i přes hrající hudbu slyším jak se něčemu smějí, někomu, mě...
Nejhorší je však příchod do šatny. Vždy totiž přijdu (díky svému budíku) v tu "správnou" chvíli, kdy se tam musí nahrnout všichni. Je mi to neskutečně nepříjemné, být natěsnán mezi nimi. Mezi lidmi kteří mi už devět let dělají ze života peklo. V blízkém kontaktu s lidmi, kterým se ani nechci podívat do tváře, natož s nimi sdílet tak malý prostor jako je naše školní šatna.
Ve třídě sedím vždy až vzadu. Jednak by přeze mě nikdo neviděl a jednak se tam můžu schovat a eliminovat situace díky, kterým bych byl vyvolán a musel bych před tabuli, před ty tváře vychutnávající si každý náznak strachu nebo trémy, které vám pak dají pěkně sežrat. Tak se už radši v hodinách, a vůbec v prostoru školy nepokouším ani ceknout. Veškeré přestávky a volný čas v této cele trávím se sluchátky v uších. To jim však nezabrání v tom abych hned první přestávku přišel o svačinu a o penál ve, kterém už vlastně mám jen propisku a tužku, protože nemá cenu na konci přestávky po celé třídě sbírat rozlámané pastelky a vypsané fixy. Včera jsem jako obvykle dostal ránu, protože ten rohlík není se salámem, jak si gurmán přál. Nejspíš bych se ubránil ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal, vlastně dá se na to zvyknout a po čase vám to už moc nepřijde. Přesto denně chodím domů s modřinami a tam ještě dostanu na držku znovu, za to, že jsem se nebránil.
Učitelé to neřeší. Jeden by si řekl že to nejspíše nevidí, ale to je lež. Když má váš žák druhou hodinu modřínu na obličeji a první hodinu jí tam neměl tak to asi není normální, tedy vlastně je. Zakrývají před tím oči, přechází to jako by se nic nedělo.Po chodbách chodím radši se svěšenou hlavu než abych sledoval ty umělé a ledabylé úsměvy.
Po záživném osmihodinovém vyučování při, kterém mi byl málem dvakrát vyražen dech jdu domů. To by to ale nebyl den aby mi něco náhodou nezmizelo. Nenašel jsem svoje boty.
Vystoupil jsem ze školy. Stál jsem tam na tom ledovém chodníku v tenkých černých ponožkách. Byla neskutečná zima. Ale musel jsem dojít domů, co jiného jsem měl dělat? Namrzlý chodník byl posypán štěrkem aby náhodou někdo neuklouzl. Cítil jsem každý kamínek, zarývající se do mého chodidla. S každým dalším krokem mi nohou projela ještě větší a urputnější bolest než před tím. Ponožky byli okamžitě promáčené a ledové. Byla mi taková neskutečná zima, že jsem po chvíli nohy už ani necítil. Z očí se mi linuly slzy. Jen jsem pomalu a klopýtavě šel, třesouc se strašlivou zimou, domů.
