Co kdyby...? Jonathan

Konec?

Jonathan
Viděl jsem jak se zmateně rozhlíží. Nechápal jak jsme to udělali. Jace nebyl schopný bojovat třásl se po celém těle. Clary ho utěšovala. Byl tam i ten čaroděj, lučištník a ta černovláska. Bylo na čase ukázat co ve mě je. Vstal jsem. S mečem v ruce jsem se vydal k otci který byl ke mě zády. Potlačil jsem v sobě poslední kus lidskosti i když jsem si byl vědom toho že už ji nikdy nemusím získat zpět. Tohle bylo důležitější. Napřáhl jsem, se ale Valentýn se otočil a pohotově mi vyrval meč. Byl jsem na chvíli bezbranný a on toho využil. Rozmáchlým pohybem po mě sekl. Ucítil jsem horkou krev která se mi začala valit z rány na mém hrudníku. Moc jsem to nevnímal. Podrazil jsem svého otce a vytáhl jsem dýku. Vrhl jsem ji. Těsně minula jeho krk. Už jsem neměl žádnou zbraň. Né moc slušně jsem zaklel. Kolem mého kotníku se sevřela silná ruku a škubnutím mě shodila na zem. Na de mnou se tyčil můj otec s mečem Morgensternů. V očích se mu leskl vztek a nenávist. Já jsem v tu chvíli necítil nic. Najednou jsem uslyšel své jméno. Rozhlédl jsem se a hledal jsem, kdo to řekl. Pak jsem ji zahlédl. Ve stínu stromů stála ona. Adél.  A v ruce se jí něco lesklo. Došlo mi co to je. Dýka. Napřáhla se a hodila ji. Jakmile dopadla, chňapky jsem po ní a zvedl jí do obrany. Právě včas. Do dýky narazil meč. Jednou rukou jsem ji držel za hrot takže po nárazu mi ostří nepěkně podřezalo ruku. Vstal jsem. V ruce jsem měl dýku a hleděl jsem do očí tomu, co mě vychoval. Najednou se usmál a v jeho očích se objevilo něco zvláštního. To jsem už viděl. V dětství. Marně jsem si snažil vzpomenout. Už to mám. Takhle se na mě díval v den, kdy mě poprvé zbil jako psa. Vzedmula se ve mě vlna opovržení. Sevřel jsem ruku v pěst a jednu jsem mu vrátil. Bylo slyšet křupnutí. Valentýn si nevěřícně sáhnul na obličej. Chytl jsem ho pod krkem a mrštil jsem s ním o zem. Vzal jsem dýku a poklekl jsem ke svému otci. Jediným rychlým pohybem jsem mu přeřízl tepnu. Pak jsem vstal a bez jediného ohlédnutí se zpět jsem šel mezi stromy. Už tam na mě čekala. Oči jí svítily. Objala mě. Ztuhl jsem, ale potom jsem se uvolnil a objetí jsem ji opětoval. Přišel k nám Jace a ostatní. Společně jsme se vydali do Alicante.
Po týdnu
Jace jsem našel u hrobu který jsme společně udělali. Klečel tam a něco říkal. Nejdříve jsem si myslel že se modlí. Pak mi došlo že něco vypráví. Pozoroval jsem ho. Asi vycítil můj pohled protože se otočil a postavil se. ,,Jonathane.'' přišel jsem k němu. ,,Už jsem tu byl dlouho. Vrátím se ke svému starému životu.'' zamračil se. ,,Proč? Mohl bys jet s náma do New Yorku.'' zavrtěl jsem hlavou. ,,Kde jsi byl?'' podíval se stranou. ,,Zase si byl u Sebastiana že? Pořád si dáváš za vinu jeho smrt? To nemusíš.'' ušklíbl jsem se. ,, Vím. Jen...mi to přináší jistou úlevu.'' přikývl. ,,Dobře. Odprovodím vás.'' odprovodili nás ke kraji lesa. Pak jsem se s Adél a smečkou vydal do lesa.

Tak lidi. Tohle byla moje první povídka tak doufám že je aspoň ucházející. Kdybyste chtěli napíšu i pokračování ale to záleží na Vás.