Jizvy

Cesta

Po tom, co jsme se oblékli, šli jsme se rozloučit s Tekumim a Arthurem. Respektive já jsem se loučil a Den tam jen tak stál. Objal jsem oba a dostal od každého pusu na tvář. Pak ke mně šel Den a s oběma si potřásl rukama. Tekumi mu něco pošeptal, ale to už jsem neslyšel. Byl jsem na chodbě. 

,,Opatrně tam. Volej nám alespoň každý den na chvíli. Jak se máš a tak," řekl Arthur. Stál opřený o zeď a měl ruce založené na hrudi. Právě jsem si nzouval boty. No, tenisky. Zimní boty k moři si asi brát nebudu. 

Po chvíli dorazil Den. Zrovna jsem si stoupl, protože jsem už měl zavázané tkaničky. Upír se na mě usmál a klekl si, aby si nandal boty. Trvalo u to asi jen čtyři vteřiny. Jen do nich vklouzl a měl to. 

,,Večer nosit bundu. Nemachrovat a nedělat blbosti. Alespoň na dvě minuty nám zavolat, abychom věděli, že jste vůbec naživu," řekl stroze Tekumi, který stál po boku Arthura. Arthur ho objal kolem pasu. Den mě taky objal kolem pasu. Propalovali jsme se navzájem pohledy. To musela být le scéna. Upíři objímají za pas své druhé polovičky šklebí se na sebe navzájem. 

,,Fajn, fajn. Neboj. Budu se o sebe starat a o Dena taky. Budeme v pořádku, neboj se," ujistil jsem oba a pohlédl na Dena. Pohled mi opětoval a dal mi pusu na rty. Takovou dětskou, krátkou. 

,,Tohle si nechte na jindy, hrdličky. Padejte, nebo vám to ujede," vyhnal nás Tekumi a tašky dal Denovi. Pevně mě objal a šel ke dveřím. 

,,Opatruj se, brouku," řekl a zamával. Arthur taky zamával. Opětovali jsme jim to gesto a vyrazili svižným krokem na nádraží. Po chvíli jsem si uvědomil, že mi Den nese tašku.

,,Tašku," natáhl jsem k němu ruku. Každou nesl na jednom rameni. Pohlédl na mě, pak na moji ruku a zase dopředu. Šel dál.

,,Ne," řekl krátce. Zamračil jsem se na něj, ale on tomu nevěnoval pozornost. Prostě šel dál jakoby nic. Parchant. Vždyť je to těžký a on to tahá sám.

,,Dej mi jednu tašku. Dělej," řekl jsem naléhavěji a natáhl ruku blíž k němu. Řekl jsem to se smrtícím klidem v hlase a Den ví, že když ho používám, tak si se mnou není dobré zahrávat. 

,,Pro tebe to je těžký. Nechci, aby se ti něco stalo. Ještě mi musíš porodit děti a já nechci, abys měl kýlu," poznamenal Den naprosto klidně, ale já zrudl až za ušima. Děti? Vážně? Chce po mně děti?

Šel jsem mlčky dál. Nechal jsem mu tedy obě tašky, protože můj mozek byl zaneprázdněn zpracováním informace, že někdy budu muset mít v těle dítě a ještě ho porodit. Pro Dena. A pro sebe taky. Chtěl jsem mít děti, ale neočekával jsem, že já je budu muset rodit. Jsem si myslel, že si najdu nějakou holku a ona bude muset rodit, ale nečekal jsem, že to budu já. Nepředstavoval jsem si to tak. Ale na druhou stranu chci mít děti a pro svého malého špunta to vydržím. Nemusí to být tak strašné. 

Došli jsme na nádraží. Zrovna nám jel vlak, takže jsme nastoupili. Den mi podal lístky, ať si sednu na naše místa. Našel jsem naše kupé a vlezl dovnitř. Sedl jsem si k oknu a čekal na upíra, až přijde. Šel uklidit tašky asi. Po chvíli se dveře kupé otevřely a dovnitř vstoupil Den. Sedl si vedle mě a pohladil mě po tváři.

,,Jsme tu sami," konstatoval a otočil si mou hlavu k sobě. Tahle poznámka se mi nelíbila, takže jsem se trochu zamračil.

,,Klid. Nic s tebou dělat nechci. Jen líbat a mazlit," usmál se a políbil mě. Zapojil jsem se do jemného polibku a vychutnával si Denovy rty.

Najednou si mě Den vysadil sobě na klín. Seděl jsem na něm obkročmo. Líbal mě dál. Tahle pozice se mi nelíbila, protože jsme byli na veřejnosti, takže jsem se pokusil si sednout normálně, jenže upír mě držel pevně.

,,Dene, jsme na veřejnosti," napomenul jsem ho, když jsem se odtrhl od jeho rtů. Trochu posmutněl a povolil sevření. Sedl jsem si normálně. Právě včas. Do kupé vešla dívka vlkodlak, aby zkontrolovala lístky.

Když odešla, Den se na mě ani nepodíval. Asi hrál uraženého, či co. Protočil jsem oči v sloup. Že to bylo jen kvůli tomu, že jsem na něm nechtěl sedět, co?

Mlčky jsem se na něj posadil zase obkročmo a pohladil ho po tváři. Hned se na mě otočil a přisál se mi na rty. Zase mě pevně objal a pokračoval v líbání. Pomocí obecné magie jsem zavřel dveře kupé a při tom jsem líbal upíra dál.

Po chvíli jsem se musel odtáhnout. Potřeboval jsem vzduch. Pohladil jsem Dena po tváři a díval se mu do očí.

,,Tvoje oči jsou nádherné. Jako dva plameny. Když jsi klidný, plamínky jemně třepetají. Když jsi naštvaný, je to smrtící oheň. A když jsi vzrušený, plameny tančí," oznámil mi Den a při tom se usmíval. Trochu jsem zčervenal a věnoval mu dětskou pusinku na rty jako poděkování.

Sedl jsem si zase normálně a opřel si o jeho rameno hlavu. Byl jsem ospalý, protože jsem musel vstávat poměrně brzo. Den se posunul ode mě dál a položil si mou hlavu sobě na klín.

,,Lepší?" pohladil mě po tváři a zajel mi rukou do vlasů. Začal mě v nich vískat. Zavřel jsem oči a užíval jsi jeho dotek. Uklidňovalo to a ukolébávalo ke spánku. Zul jsem si poslepu boty a položil si nohy na sedačku, na které jsem ležel. Nechal jsem se ukolébat, takže jsem po chvíli usnul