Minulost v ohrožení [DOKONČENO]

01

Česká republika - současnost

Sníh se v drobných chomáčcích snášel na černý asfalt, na němž se po chvíli měnil na hnědou břečku. Lidé si své bundy a kabáty tiskli co nejblíže ke krku, aby se co nejméně vystavili ledovému vichru, který přímo řezal do zrůžovělých tváří. Zdánlivě monotónní spleť černých kabátů utíkajících ulicemi narušoval jeden světle hnědý. Můj kabát. Zpod starorůžového kulichu vlály mé lehce vlnité kaštanové vlasy, sníh je však smáčel stejně neúprosně jako vše okolo. Bylo nad nulou, takže každá vločka po dosednutí ihned roztála. Rychlý pohled doleva a doprava, obezřetné překonání rušné silnice. Míjela jsem sochu muže, který měl, ač byl z bronzu a studený jako okolní vzduch, ústa roztažena v hřejivém úsměvu. Zabočila jsem do jedné z postranních uliček a zběžně prozkoumala okolí, jestli mě náhodou někdo nesleduje, ale zdá se, že vzduch je čistý. Na konci uličky byl oprýskaný měšťanský domek z původní staré zástavby. V jeho přízemí sídlila opravna hodin a hodinek. Přes zamlžené sklo výlohy bylo vidět pult a za ním stojícího postaršího muže. Nápis nad obchodem hlásal: HRUBÝ A SYN a.s. a vypadal stejně zuboženě jako fasáda, jistě pamatoval lepší časy.

Zastavila jsem se a vzala za kliku. Dveře se se skřípotem otevřely a bylo slyšet zacinkání zvonku nad dveřmi. Obchod byl úplně prázdný, asi nemívá mnoho zákazníků. Muž vzhlédl a já spěšně sáhla pro peněženku. Chvíli jsem se v ní přehrabovala a pak vytáhla občanský průkaz. Mlčky jsem jej podala muži. Ten si nasadil brýle a onu kartu pečlivě zkoumal. Kromě klasických ochranných znaků však v sobě moje občanka skrývala ještě něco, tajný kód, díky němuž mě už za chvíli pustí dál. Při každé kontrole si Josef dával záležet a kontroloval, že nejsem žádný vetřelec, i když mě už viděl snad stokrát. Souhlasně zakýval, vrátil průkaz a pokynul rukou. Já jsem se pousmála a zamířila ke dveřím pro personál. Vešla jsem do stísněné místnosti s křeslem, stolkem a malinkou kuchyní. Celou jsem ji prošla až ke dveřím, které nesly nápis WC. Vedle nich byla malá polička, na níž si hověl květináč s kaktusem. Já jsem jej opatrně vzala, a když jsem lehce zatlačila, květináč se rozpůlil a odhalil tak snímač, do něhož jsem následně vložila ruku. Uslyšela jsem známé pípnutí a pousmála se. Bingo. Rozechvěle jsem vzala za kliku a dveře otevřela. Místo klasického zanedbaného záchodu jsem však vešla do prostoru podobnému výtahu. Nikde nebyla tlačítka pro zadání patra, poprvé mě to dost zmátlo. Vydechla jsem a čekala na pokyn, který musel přijít každou vteřinou. „ Identifikujte se, prosím, a zvolte prostor," zazněl nosový ženský hlas a já si odkašlala. „ Strážce v zácviku, subjekt šest set sedmdesát osm, vstupní hala," řekla jsem a výtah se rozjel. Na rozdíl od klasického výtahu však tento jezdil i do stran. Cítila jsem bušení krve v hlavě, jak se při pohybu stále hlouběji dolů měnil tlak. Polkla jsem a ucítila lupnutí v uchu. Výtah se konečně zastavil a dveře se otevřely. Jsem tady, jsem na místě, o kterém se většině smrtelníků může jen zdát. Jsem na místě, kde se mění dějiny. Jsem na místě, kde se určuje samotný čas. Vystoupila jsem a přede mnou se rozprostřela prostorná vstupní hala. Její zdi byly čistě bílé a prostor osvětlovala studená led světla. Po okrajích místnosti byly bílé pohovky, na kterých posedávali další Strážci, než jim bude umožněn přístup do některé z výcvikových nebo výukových místností. Rozhlédla jsem se a v jednom z rohů uviděla svoji parťačku Karolínu. Všimla jsem si, že se baví s jedním ze seniorských Strážců, kteří převážně působili jako lektoři nás Strážců juniorů v zácviku.Jejich rozhovor však netrval dlouho a než jsem se k ní dostala, seděla sama a kontrolovala svůj dnešní výcvikový rozvrh v chytrých hodinkách.

,, Ahoj," řekla jsem a ona vzhlédla.

,, Ahoj, jak je?" odpověděla vesele a pokynula rukou, abych si za ní sedla.