Síla důvěry [Dokončeno]

Kniha

Je to až nemožné, ale i s tím málem co je po ruce se dá pracovat. Prach, rez, plíseň a voda já vím je to odporný ale lepší plán nepřišel a mi hráli o čas. Ve světle blýskající žárovky jsme vypadaly opravdu jak malomocní, no co skrytý talent na vytváření falešné nemoci se prostě nezapře.
Diana začala skučet a Felix se k ní přidal. Ó můj bože, to jsou simulanti. Schovala jsem se za dveře a čekala.
Za dveřmi se ozval šramot.
Klíč zarachotil v zámku a dveře se pomalu otevřely. Vešel velký svalnatý chlap s uspávačkou. Než však stačil cokoli postřehnout tak ho jediný kop zbavil vědomí.
,, To je ale idiot ".
,, Hele Felixi vem na sebe ty jeho hadry ať si méně nápadný". ,, Diano ty jsi opravdu génius".
Felix je asi o hlavu menší než on a taky o dost hubenější, ale s tím jsme si poradili. Polštářová vycpávka fungovala dokonale.
A přes černé brýle které si vypůjčit od toho pitomce nebylo poznat že je to ještě kluk.
Vyplýžili jsme se ven a rychlím tempem pospíchali chodbou která nás měla zavést do obchodního domu. A taky že zavedla.
Náš pohled spočinul na obrovský hodinách které visely nad vchodem do paneláku. Bylo za devět minut tři. ,,Tak jdeme na to". Zeptala jsem se. ,, Jasně". Řekl Felix a Diana přikývla. Všichni tři jsme se objali a on mi pak dal pusu na čelo a dále dodal. ,,Neboj za hodinu se zase setkáme".
,,Tak dělej ty Romeo. Jestli nestihneš vypnout tu zatracenou elektřinu než se dostaneme k ochrance tak jsme všichni v hajzlu". Někdy mám chuť ji vážně odstřelit, ale bohužel má pravdu. Kdyby ji nestihl vypnout v čas, tak by naše šance klesli na bod mrazu. Felix souhlasně přikývl a v zápětí se rozeběhl k malému přívěsu který zrovna přivážel zeleninu. V mžiku byl v něm a už spolu s ním vjížděl do budovy.
,,Poběž Terezo". Zvolala když se rozeběhla k tomu činžáku.
Asi deset metrů od příjezdových dveří v kterých zmizel Felix byla hromada beden, po kterých se dalo dost dobře lézt.
,, Yes" oddychla si Diana když se jí povedlo otevřít okno.
Vklouzly jsme do vnitřního a hned vlezli do větrací šachty. Bylo to nepříjemný plazit se úzkým prostorem který neměl konce. Zruba po deseti minutách kdy už mi to lezlo fakt na nervy, Diana otevřela poklop a pomalu se spustila dolů a já ji následovala. Byli jsme v nějaké spíži nebo špajzu protože tu o kolo byli hromady jídlo.
Vykročila jsem v před, ale ona mě popadla za ruku a zvedla prst na znamení ať poslouchám.
A opravdu, blížily se k nám hlasy.
Zapadli jsme za pytle s bramborami a čekali. Po chvíli se pootevřely dveře a mezi nimiž pronikl paprsek čistého světla. Dovnitř vstoupili dvě postavy v bílých pláštích a o něčem diskutovali. Z jejich rozhovoru bylo slyšet asi tolik. ,,Mám děsný hlad..... musíme to ještě dodělat...... pořád to nefunguje". Ničemu z tohoto nebylo pořádně rozumět. Co pořád nefunguje? Nahánělo mi to husí kůži a modlila se abych nemusela zakročit, i když by to nebylo těžké. Přece jenom byli dva a nejspíš neozbrojení.
Dveře se pomalu zavřeli, světlo zmizelo a hlasy se stlumily na minimum až nakonec zanikly.
Diana se posadila vedle mě a zády se opřela o zeď. ,,To bylo o fous". Řekla. ,,To teda jo".
Zvedla jsem se že země a podala jí ruku se slovy. ,,Poď ocud vypadnout. Vrátíme se domů".
Ukápla jí slza a nabídnutou ruku přijala.
Té slze se ani nedivím. Přeci jen rok nebyla doma a neviděla svoje rodiče. A k tomu všemu žila v tomhle pekle úplně sama.
Když se postavila na nohy řekla. ,, Tak pojďme těm hajzlům nakopat prdel". Já se jen ušklíbla a vyrazila ke dveřím. ,,Kudy teď".
,,Do leva. Zruba třicet metrů od tebe je výtah". ,,Jak to že se tu tak dobře vyznáš"? ,,To víš tady se jídlo nedává na příděl ale místo toho ho prostě malým přívěsem vyklopí jednou za týden na ten plac před budovou. A to je ten důvod proč tu to tak dobře znám.
Když jsem týden nic nejedla tak mě napadlo se vloupat do téhle budovy, a jelikož je tohle okno nejpřísnější tak to byla hračka".
Otevřela jsem dveře od jídelního výtahu. ,,Yes". Výtah nebyl elektrický ale provazový tak že celá práce byla v rukou. Přitáhla jsem ho a následně si do něj Diana nastoupila a oběma rukama chytla lano abych mohla nastoupit  a zavřít za sebou dveře od výtahu. Obě jsme se začali přitahovat. Bylo to těžké ale rozhodně lepší než šplhat po ocelových lanech třicet pater a sedřít si ruce do masa.
,,Sedmé patro vystupovat".
,, Ty jsi šašek Diano". Ušklíbla jsem se a držela lano zatím co ona zápasila s zámkem u dveří od výtahu.
Ozvalo se vrznutí a dveře se otevřely. Pomalu vylezla ven a chytla lano abych mohla taky.
Když ho pustila, výtah sjel s ohromný rachotem dolů. Zvedl se mi žaludek při představě že je v tom jedna z nás. Byli jsme vyřízené, na naše ruse je žalostný pohled byli rozedřené do krve a samí puchýř.
,,Tak jo kde je ten trezor"?
,,Je támhle za těmi dveřmi". Otočila se a ukázala na ohromné pancéřové dveře.
,,Co chceš dělat s tou ochrankou".
Diana se lišácky ušklíbla. Vytáhla z kapcy tři brambory a mě okamžitě došlo co chce udělat.
Jednu mi podala a v tom.
,,Co". Halogeny nad našimi hlavami zablikaly a pak zhasli.
,, Felix". ,, Máme asi deset minut než naskočí záložní zdroj".
Pomalu otevřela dveře a mrskla dovnitř jednu z nich. ,,Au". Někoho trefila. Pak jsme tam hodili i zbylé dvě a v tom se ozvala palba. Rychle zabouchla dveře.
Po chvíli bylo ticho. Světla zablikala a rozsvítila se. ,,Otevři dveře".
,,Vauu". Za dveřmi bylo deset chlapů kteří leželi na zemi.
,,Jsi borec Diano". ,,My obě".
Doběhli jsme k trezoru a hned se v něm začali vrtat.
Trvalo to asi pět minut než se trezor otevřel a my spatřili tu knihu. Měla hnědou koženou vazbu a zlaté zdobení. Popadla jsem ji a vyrazila že dveří. Diana mi byla v patách, měla v ruse sako jednoho z těch chlápků. Nechápala jsem proč ale brzy mi to došlo. Diana otevřela výtah a bleskově ho vytáhla, přes sako chytla lano a pevně ho držela. Já do něj nastoupila, položila jsem knihu vedle sebe a vystřídala jí v držení. Usadila se vedle mě.
Ani nezavýrala dveře proto že na tyhle brkotiny nebyl čas.
Dolů jsme jeli skoro šusem.
Výtah zastavil v druhém patře.
Diana otevřela dveře od výtahu a vystoupila ven. Já jsem však nečekala až popadne ten blbý provaz, do jedné ruky popadnu knihu a proskočím dveřmi.
( vypadalo to jak z akčního filmu)
Výtah se za mnou z dunivým rachotem zřítil dolů.
,,Co blbneš"? ,,Nemáme čas"!
Obě jsme vylezli oknem na bedny a po nich slezli až na zem.
Náš běh se podobal závodnímu sprintu na olympiádě.
Sláva skleník.
My do něj vpadli jako šílené a rozhlíželi se po Felixovi.
Nebyl tam!!!

Ahoj všichni zdravím vás u nové kapitoly.
Doufám že jste si užili Valentýn.

Sledujte také: Lukas12177