Kroniky Thermeii: Princezna bez koruny

I. Do paláce s šípem v zádech

POHLED TARONA

„Já už mám takový hlad!" stěžoval si Orijos během posledních deseti minut už tak po dvacáté, „myslíte, že bude divočák?" přemýšlel nahlas.

„Bože ty jsi žrout," zavrtěla nad ním Gaelle hlavou.

„Nejsi ty spíš trpaslík, než člověk?" řekl Lorir s jeho typickým ledovým klidem.

„Hele, dejte pokoj! Na rozdíl od vás nejsem kytkožravec ani se nenajím sexu," koukl postupně na Lorira a Gaelle.

„Není to tím, že nemáš s kým spát?" rýpla si do Orijose.

Ty jejich dohady o hloupostech už mě pomalu ale jistě přestávaly bavit. Přetrhávaly moje myšlenky na tu dívku. Na její hlas. Tvář. Byla tak nádherná. Nemohl jsem jí dostat z hlavy. Vypadala, že je tak mého věku, ale mluvila jinak. Víc dospěle. Jakoby byla starší než vypadá. Nadechl jsem se, ale než jsem cokoliv stačil říct, tak dohady přátel z ničeho nic přehlušil vystrašený dívčí křik. Byl to tak nepříjemně vysoko posazený hlas, že by ho snad nepřeslechl ani hluchý. Úplně se zařezával do uší.

„Co to bylo?" ptal se hned Orijos a rozhlížel se kolem. Jeho touha zachraňovat ženy v nesnázích hned přebila jeho chuť k jídlu.

„Ženská?!" protočila oči Gaelle.

„Ozvalo se to odtamtud!" na nic jsem nečekal. Pobídl koně, který tryskem vyrazil za výkřikem. Nemusel jsem se ani ohlížet. Věděl jsem, že přátele mám v zádech, aby pomohli.

„Neee! Pomoooc!" ozývaly se další a další zoufalé výkřiky. Člověku se dostávaly pod kůži. Nutily ho pociťovat také strach, nejistotu z toho, co bude.

Chvíli trvalo dostat se ke zdroji křiku. Napětí ve mně rostlo. Měl jsem strach, abych nepřišel pozdě. Aby té dívce dřív nestihli ublížit.

Prudce jsem zastavil. Projela mnou vlna vzteku a zhnusení. Přede mnou byla loupeživá banda o osmi mužích stojících v kruhu kolem dvou dívek. Blondýnky a brunetky. Dívky měly potrhané oblečení. Byly pomlácené a jedna dokonce měla řeznou ránu na ruce. Na další zkoumání nebyla čas.

„Nechte je být!" zahřměl jsem na muže při seskakování z koně.

„Ale ale," rozesmál se jeden, „princátko se vrátilo z cest a poctilo nás svou přítomností."

„Pardooon Princi, ale mi se nedělíme," rozesmál se další a čapl jednu dívku. Byla to drobná blondýnka s zelonomodrýma očima. Očima plnýma strachu. Vykřikla a chtěla ho praštit, ale muž jí pevně sevřel ruku.

,,Naposled vám říkám, abyste ty dívky nechali být!" zavrčel jsem na ně. Za mnou se zastavili moji Qwaio na koních, jako podpora mých slov. Jako vždy měli naprosto přesné načasování.

,,Nebo co? Ubijete nás korunou?" smál se jeden zavalitý bandita.

,,Varoval jsem vás!" řekl jsem vážně. Můj pohled ztvrdl. Na banditech bylo vidět, že je to znejistělo.

,,Už toho mám dost!" odstrčili dívky stranou a vykročili ke skupince narušitelů jejich zábavy.

Země se však začala otřásat, tak opět zastavili.

„Co to sakra je?!" ptal se jeden z tlupy.

Ze země vytryskla voda z které se vytvořil had. Začal útočit na tlupu a zahánět ji pryč. Soustředil jsem se jenom na magii, kterou jsem cítil prostupovat mým tělem. Měl jsem tohle rád. Rád jsem tvořil. Líbilo se mi, že celé tohle je omezeno pouze mojí představivostí. Z vody jde vytvořit cokoliv a to se mi na tom líbilo nejvíc. Ten vodní had, který se teď díky mým schopnostem proháněl ustrašenou bandou, měl veškerou mou pozornost, abych ho vůbec udržel. Okolí jsem tedy absolutně nevnímal, což byla strašná chyba. Přátele pustili také do boje a postupně spoutávali bandity. Had jim chytla jednoho za druhým. Byl jsem hrdý na to, jak to jde jako po másle. Už chyběli jen dva, když se ozval výkřik.