Proroctví: Počátek

Mlčení nad zlato

,,Josh? Proč sis vybrala zrovna tohle místo" hodně mě to zajímalo to ne že ne. ,,Nevím něco mě sem táhne, měla jsem v poslední době sny o tomhle místě. V nich mi nějaký žensky hlas říkal, že se sem mám vydat. Vím zní to šíleně jenže mě z toho začíná pomalu hrabat. Chci zjistit proč se mi o tomhle místě zdá a co je ten hlas zač" krapet zoufalým hlasem mi odpoví. ,,Ou aha..." bylo jediné co ze mě vyšlo. Nebudu vám lhát dost mě to zaskočilo, ale byla jsem ráda, že nejsem jediná které se děje něco divného. 
  Rozhlížím se kolem sebe. Není to tu tak špatné ba naopak je to tu dost hezké. Mohutné kmeny stromů  lemují  poměrně zarostlou cestičku jež se klikatí mezi nimi, prostor nám osvětlují paprsky slunce které se prodraly bohatými korunami . Nevědět, že tu někde je zvíře které zabíjí všechny kteří sem zavítají sedla bych si  a kochala se tímto krásným zjevem.  Psiska pobíhají okolo nás a společně se hašteří.
  Už jsme ušly pořádný kus cesty když v tom zaslechnu prasknutí větvičky. Všichni včetně psů se zarazíme a přesuneme pohled k místu kde se onen zvuk ozval, ale ještě předtím si s Josh vyměníme vyděšené pohledy. 
Mezi stromy rostoucí vedle sebe jde zahlédnout stín tvaru nějakého zvířete jen trošku ve větším měřítku. Zadrhne se mi dech v hrdle a srdce začne zběsile bít.
Ani jedna z nás na chvíli nezaváhá a dáváme se ihned spolu s chlupáči na zběsilí úprk. Za námi jde slyšet děsivé vrčení a dopad tlap to mě přiměje zrychlit. Už nám docházeli síly a bylo to na nás hodně znát. Když naše naděje na úprk pohasínala jako již dohořelá svíčka, dopad tlap a strašidelné vrčení ustálo zmizlo tak jak se objevilo. Ale i tak ještě nutnou chvíli jsme zběsile běželi, zastavili jsme až na menší mýtince. Já a Josh jsme se svalil na zem kde jsme mohutně lapaly po dechu zatímco Démon s Brownem střežili okolí s hrdelním vrčením. Podívám se na černovlásku ta stejně jako já lapá po dechu. Jízlivím tónem pronesu ,,Nic se nám prý nestane… až na to že chyběl kousek a bylo po nás má milá kamarádko!“  přesune na mě svůj omluvný výraz už otevírá ústa k odpovědi, ale mávnutím ruky jí zarazím zvednu se na nohy a rozejdu se dál i přes píchání v boku a pálení plic Démona mě ač nerad následoval.
Jak jinak začnu přemýšlet nad tím co to sakra bylo zamíchá se k tomu i má bujná fantazie snílka. Mohl by to být pekelný pes, stín na to byl dost velký a vrčení děsivé. Už takhle pochoduji tak půl hodiny a tak se rozhlednu kolem sebe všimnu si ze Josh jde zamnou a má utrápeny výraz. Zastavím a čekám na ní když ke mě došla ani si toho nevšimla a tak jsem si sní propletla své prsty mírně sebou trhla tím jak se lekla což mě donutilo k úsměvu a jí k překvapenému výrazu. Nejspíše nečekala, že se po tom jejím sebevražedným rozhodnutí a po zběsilém běhu na ní vůbec ještě podívám. Nepromluvím ani nic podobného jen kráčím po jejím boku ostatně tak jako vždy. I přesto že mi nesčetkrát ublížila.                              Mám pro ní hold slabost. Je jedno jak moc mi ublíží stejně jí vždy odpustím, je pro mě člověk bez kterého si už nedokážu představit život. A ona to moc dobře ví. Což dle mě není  úplně  nejlepší.
   Za celou cestu jsme neprohodily ani slovo, avšak jsme stále ruku v ruce kráčeli mezi stromy směrem k vrcholu a kochaly se pohledem na přírodu kolem. Bylo to opravdu úžasné. Ptáci pěli své písně, Démon s Brownem pobíhali okolo nás a veselé se hašteřili. Ani jedna jsme již nepřemýšlely nad tím jak nás před  několika  hodinami něco vyděsilo k smrti. Nebraly jsme na vědomí ani to že se pomalu začalo stmívat. Jen a pouze jsme pohledem hltaly tu krásu okolo nás.
Pohledem jsem střelila ke kráteru sopky který se nezvratně blížil. Nebo spíš jsme se k němu blížili mi. Zakázala jsem si přemýšlet nad tím co nás čeká na jeho vrcholu a radši se věnovala svému okolí kdyby náhodou se tu znovu objevilo to asi zvíře. Jen přece je divné že nás nechal je  tak jít. Prostě je to divný!
Trhnu sebou při zaznění Joshina hlasu. ,, Myslím, že by bylo nejlepší to tady zakotvit a zítra pokračovat dál za světla. Nehodlám se tu přizabít tím že zakopnu o nějakou větev.“ Posměšně se jí podívám do očí. ,,Zlato ty se o ní přizabiješ tak či tak je jedno jestli bude světlo nebo tma“ propálí mě pohledem, ale stejně pokývá hlavou na souhlas. ,,Zakotvíme to rovnou tady? Nebo chceš jit ještě kousek dal?“ optám se jí. Jedním tahem  sundá batoh ze zad a hodí ho na zem. Okey takže tady.

Tak jo po neskutečně dlouhé době jsem se rozhodla publikovat další kapitolu. Snad se bude líbit. Předem se omlouvám za případné chybky bo ať se snažím jak chci nevidím je tam i když v tom textu prostě jsou tudíž budu ráda když si jich všimněte a řeknete mi o nich 😅❤