Napij se, alkohol ti neublíží...

Kapitola pátá: Cesta

Každému 'x' z definičního oboru funkce, je přiřazeno právě jedna jediná hodnota 'y'. Lajcky řečeno; každé 'x' má své 'y', tak jako měl David Dana.

'Dane?'

Otočil jsem se a koukal přímo do hnědých očí mého nejlepšího kamaráda.

'Sorry, Dejve.' řekl Danny a nervózně se zasmál. Nevím sice co pil, ale táhlo z něho jak z továrny na líh.

'Cos to pil? A proč beze mě?'

'Já nepiju, vždyť ty to víš. A nikdy bych nepil bez tebe, vždyť já tě mám rád!'

'Já tě má taky rád, ale nikdy bych se takhle neopil, když bych měl jít ven s kámošem.' byl jsem trochu naštvaný, ale to mi nevydrží dlouho. Na něj nejde být naštvaný. Nebo alespoň mě ne.

'Jestli to z tebe do pěti minut nevyprchá, tak jdu domů.' sice bych neodešel ani kdyby takhle zůstal, přeci jen jsem se na tohle těšil hrooozně těšil, ale alespoň pohrozit jsem mu musel.

'Vždyť už jsem v pohodě!' řekl nevinně Dan a nahodil pohled nevinného malého štěněte. Jasně že to z něj nevyprchalo, ale ani se nesnažil o to, abych si to myslel. Obrátil jsem oči v sloup, ale asi si toho všiml.

'Ale notaaak, bylo to alespoň roztomilýýý?' zeptal se mě a udělal ten pohled znovu. Podval jsem se na něj. Měl celý obličej smáčený deštěm, který pomalu, ale jistě zesiloval. Zvedl ruku a prohrábl si své mokré vlasy. OK, tohle je roztomilý!

'No seš hrozně roztomilej.' řekl jsem sarkasticky. Nepoznal to.

'Oh, díky. Jsem z tebe úplně vlhkej.' zasmál se. Možná jsem trochu zčervenal, tak jsem se podíval jinam. Chyba. Viděl jsem něco, nebo spíš někoho, o kom jsem doufal, že zůstane doma. Tery. Ještěže jsem si naplánoval, co bych v tomto případě dělal. Je to složitý promyšlený plán. Nebudu si jí všímat. Třeba nám nafotí pár hezkých fotek.

Došli jsme na cestu mezi říčkou a polem. Je to tady hezké, je tu klid a jsme tu sami. Jen my dva. A Tery někde v křoví za námi...

Najednou se hodně rozpršelo. A hodně jakože fakt hodně. Oba jsme se jak na povel zvedli a šli se schovat pod takovou malinkou prázdnou stříšku na jídlo pro zvířata.

Terce se to sledování celkem vymstilo, pravděpodobně se někde krčí pod keřem jak zmoklá slepice. Zatímco já si tuto chvíli nesmírně užívám, jelikož se momentálně tisknu na mokrého Dana, který taky nevypadá, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Déšť pořád neustává. A to je dobře.