Alex Rogers- Do posledního dechu (Wafieair 6; Sestra 4; Avengers)

14. Pravěká zvířata, 1. část

„Nevím, co tam na Asgardu panovalo, ale lidi prostě byli jiní," povzdechnu si s upřeným pohledem na usínající přírodu skrz okno základny Avengers. „Jakoby měli takový odlesk v očích a vsadím se, že jsem chvilku též musela mít."

„To způsobovala Demetris?" optal se za mými zády Furyho hlas.

„Je to více než pravděpodobné. Dokonce dokázala zvládnout i Lokiho," uchechtnu se. „Když už jsme u toho...Thor je tu taky?" otočím se směrem k Furymu sedící za stolem v téhle jeho kanceláři. Usoudil, že výslechovka a pouta nejsou nutná. Myslím, že jsem ho alespoň z části přesvědčila.

„Ano. Všichni až na zmizelé členy Avengers," pokýval hlavou. Neříkalo se mu to však dvakrát lehce.

„Nejsilnější hrdinové světa....jak mohla část z nich zmizet?" nevěřícně na něj pohlédnu.

„Převážně se to stalo na misích. Nacházeli jsme dost často falešné stopy a mnozí z nás to schytali. Přes ty tři roky se toho stalo více než dost, věřte mi Alex," pomalu promlouval. Ani do toho se mu moc říkat nechtělo.

„Pro mě to bylo sotva rok a půl," povytáhnu koutek a jdu si sednout naproti němu.

„Podle Thora tam čas běží o mnoho pomaleji. Co má Demetris v plánu, že tak dlouho čekala?" zajímalo ho.

„Ona nečekala...všechny ty útoky, napadení a únosy řídila z Asgardu. Tohle všechno dokázala konfigurovat a k tomu mi ještě zmást hlavu. Já a Loki.....jsme se do sebe zamilovali, hráli jsme šťastnou rodinku, jeho nevlastní rodiče nás v tom podporovali a postupně se jí naplňoval plán, jak mě pak co nejvíce srazit na dno. Lhala skrz Lokiho o mých dětech, že zemřeli, lhala i Lokimu, vládci Asgardu, všemi tam manipulovala," musel ze mě cítit strach i tu rozhořčenost, chápal, že jde o vážnou věc.

„Chápu, co tím chcete říct. Je to naléhavé, ale nevíme, jak se dostat na Asgard, natož jak zbavit Asgard téhle čarodějnice," zarazila mne jeho slova. Odkdy Fury říká slovo čarodějnice? A neproběhl už náhodou tenhle rozhovor?

Najednou Furyho hrudí projela zezadu ostrá čepel a jakmile jeho tělo bylo odhozeno jako hadrová panenka, vynořila se přede mnou postava v kápi. Zírala jsem na to všechno neschopna slova. Tohle nejspíš není skutečnost. Tedy alespoň v to doufám...

„Tvá myšlenka je vskutku velice zajímavá, Alex," promluvila, chytila si lemy kápě a pomalu ji začala odhrnovat, ale do obličeje jsem ji zatím neviděla. Jen pramen blonďatých vlasů.

„Znáš mě?" povytáhnu jedno obočí. Ani se mi nedaří vyvolat schopnosti, jakoby mi je blokovala a zároveň mě nechala celou ztuhlou přilepenou na židli.

„Znám vás všechny," samolibě odpoví a odhrnuje kus látky tak, že těch blonďatých až skoro bílých vlasů jde vidět víc. „Ale vraťme se k původní věci....domněnku máš dost logickou, ale špatnou."

„Já bych věděla o něčem, co tady je špatně," odseknu.

„Má drahá, ani nevíš, jak ses moc trefila. Ty jsi tady špatně!" vykřikla, kápě strhla pryč a vybafnul na mě velmi znetvořený obličej, což mě donutilo hlasitě zakřičet a úplně se vzbudit.

Zhluboka jsem dýchala, kontrolovala svůj obličej a vlasy, oči vytřeštěné do tmy dokořán a prudce se posadila.

„Alex! Jsi v pohodě?" v tu ránu se otevřely dveře, rozžlo světlo a dovnitř vběhl Grant, Jasmine a rodiče.

„Co? Jo...pardon, noční můra," srovnám dech do klidu a prohrábnu si vlasy.

„O čem byla?" nakloní hlavu na stranu Jasmine.