Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

16. Kapitola

"Luno! Hej, Luno!" volá na mě.

Ach, ať už toho nechá. Už mě unavuje, jak se mi znaží stále omlouvat. Já už o to nestojím. Uběhlo už přeci dva tydny od oslavy..

Prudce se na něj otočím. "Co chceš, Matteo? Nevidíš, že nechci, abys za mnou pořád chodil? A už vůbec ne tady, ve škole."

"Nedáváš mi jinou možnost! Když si s tebou chci promluvit o samotě, tak přede mnou utíkáš, nechodíš ani na tréninky, tak co jiného mi zbývá?!" mračí se na mě. "Podívej, Luno, já vím, že je to mezi námi divné, ale neměj strach. Jdu za tebou, protože tě potřebuju. Ehm. Myslím tím, náš tým. Celý náš tým tě potřebuje. Soutěž je už za rohem a my nemůžeme poradně zkoušet, když tam nejsi a-" nestačil to doříct.

"Cože? Jak to, že nemůžete zkoušet? Vždyť se vám už dávno řekla, že teď nemám čas na bruslení a že musíte tedy pozměnit sestavu nebo mě nahradit. Řekla jsem vám to dost brzo, aby jste na ty změny měli čas." zamračila jsem se.

"Ale tebe nejde nahradit, Luno. A já nevěřím, že nemáš čas. Co tak důležitého máš, že nestíháš bruslení? Učení to rozhodně nebude." kouknul se mi zpřímá do očí. "Nemá s tím co dělat ten nový kluk, Hm?"

"Do tohohle ti už nějakou dobu nic není, nemyslíš?"

"Ale ano, je! S nikým už z nás nemluvíš jenom s ním. A když se vyhýbáš bruslení, tak mi do toho sakra něco je. A hele.... támhle je. Asi na tebe čeká." odsekl.

"Jo, nejspíš" ušklibla jsem se. "Mrzí mě, že tam nebudu, ale nedá se nic dělat, a prosím, už mě nechte." chtěla jsem odejít za Alexem, ale Matteo mě stihl ještě chytnout za loket.

"Co to děláš, Luno? Proč nejsi schopná mi odpustit a nechat si to vysvětlit? Mně to bolí, když tě nemám na blizku." ztišil hlas.

Polkla jsem. "Mě to taky bolelo, když jsi byl s Ámbar a chtěl si mě odsud dostat. Možná si mě chtěl "chránit"" ve vzduchu ukažu uvozovky. "Já už ale nemám zájem si to nechat vysvětlit, před tím si měl tolik šancí a možností..." vytrhnu si loket z jeho sevření a jdu za Alexem, který na nás kouká a mračí se.

"V pohodě?" zeptá se, když k němu dojdu.

"Jo, v naprostém. Půjdeme na hodinu?" snažím se koutky mých úst zvednou a předstírat, že jsem v pohodě.

"Ehm.. Jo, jdeme." chytne mě kolem ramen a jdeme na hodinu. Alex mě často takhle chytá za ramena, i když jsem mu říkala, ať to nedělá, že si všichni budou myslet, že spolu něco máme. Ale teď radši pomlčím. Ještě jednou se otočím, abych zjistila, že Matteo tam stále stojí a je jakoby v transu.

Mrzí mě, jak to mezi námi dopadlo. Jak to dopadlo mezi všemi. Od té doby, co jsem řekla, že nepojedu s nimi na soutěž, tak se všem vyhýbám, tohle bylo poprvé, co jsem s někým z kamarádů promluvila. Ale už mě to unavovalo, jak každý tam měl před někým tajnosti, přetvářky a pomluvy. Docílili toho čeho chtěli, hlavně Ámbar. Odešla jsem od nich. Stačí mi Alex, který byl ke mně vždy upřímný, ne jako ostatní. Před tím tuhle roli měl Matteo. Pomyslela jsem si. Mlč!

Dlouho jsem se ani neviděla se Simónem nebo s Ninou a Gastónem. Možná chodíme do stejné školy, nebo žijeme ve stejném městě, ale ani to nám náš osud nestřetne. Jsem jakoby odříznutá ode všeho. Jenže otázka je, jak dlouho mi to vydrží.

Po delšíííí době, tu máte další kapitolu. Doufám, že se bude líbit a určitě čekejte na další kapitoly! ❤️🎉