Za necelý týden, co jsem zde, se ze mě stal někdo jiný. Jako by se mi pod kůží ukrývalo několik úplně jiných lidí, které dohromady pojilo jen tělo.
Během prvního večera jsem přestal být Jiminiem, Yoongiho přítelem z dětství. Hned následující ráno mi byla přidělena jmenovka Parka Jimina, jeho nového spolubydlícího. A na důkaz toho jsem směl být napsán na tabulce vedle dveří teď již našeho pokoje.
Na prvním sezení s lékařem, kdy jsme se na sebe hraně usmáli a potřásli si rukama, se ze mě stal pan Park, muž těsně po dvaceti, zlomený uvnitř, usměvavý navenek. Dokonale zmatený sám sebou, co rád předstírá, že si rozumí.
Někdy během toho všeho se mi dostalo té cti být Yoongiho strážcem, nikdy to neřekl nahlas, ale již toho večera jsem to poznal z jeho pohledu. Nedokáže se zachránit sám. Já ho nedokážu nechat umřít. Potřebuje někoho silného a já se snažím tak vypadat a nedat najevo, jak se mi samotnému třesou kolena. Jak postupem času sám nedokážu usnout, bojím se večer zavřít oční víčka.
Zatímco on si svou závislost na mě neuvědomuje, já ji bolestivě cítím. Chci si s ním zkusit promluvit, ale on mě odmítá, co jiného můžu dělat? Jen se dál usmívat a zpívat, třeba pochopí.
A tak když najednou celý rudý v obličeji vstane uprostřed skupinového sezení, odhodí židli stranou a rázným krokem zamíří pryč ze společenské místnosti, ani na chvíli nebojuji. Nesnažím se dělat to, co ode mě překvapení alkoholici v kroužku očekávají, co psycholožka a ten hloupý maňásek Chan považují za správné. Doposud zpola otevřenými dveřmi vyrazím v tichosti za ním. Bez jediného pomyšlení na to, jestli za to později ponesu následky.
ČTEŠ
Do dna
FanfictionMěl jsem ho za anděla, který může odčinit mé hříchy a zahladit všechnu bolest. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, co se doopravdy skrývá uvnitř. Že je zde důvod, který mu vzal křídla a smazal upřímný úsměv z tváře. Něco, co ukradlo jeho světlo a...
