Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

17. Kapitola

"Co si myslíte, že děláte?" vykřikla na nás Ámbar, když vstoupila do kuchyně. Oba jsme se na ní vylekaně podívali.

"Ahoj, promiň." začal Alex, "Asi jsme zpívali moc nahlas." Ámbar se na něj znechuceně podívala.

"Jo, zpívali jste se dost nahlas. Nemůžete jít, Luno, k tobě do pokoje, je otřesné poslouchat jak falešně zpíváš. Bolí mě z toho uši."

Zamračila jsem se. "Vždyť jsme tak nahlas nezpívali. Když to nechceš poslouchat tak radši odejdi pryč." její poznámku o mém zpěvu jsem zanechala bez povšimnutí

Ámbar se zasmála. "Zajímavé. Pár dní si jako hromádka neštěstí, s nikým nemluvíš a jen přijde nový kluk, tak jsi veselá, usměvavá jako sluníčko a začínáš si dovolovat." najednou zvážněla "Nevím, jakou hru tady na nás všechny hraješ, ale já ti na ní nenaletím jako všichni ostatní! Jsem Luna, litujte mě všichni." napodobila můj hlas. "Ale to tvoje odhlášení ze soutěže byl velice dobrý nápad. S tebou bysme akorát prohráli." sladce se usmála a odešla.

"V pohodě?" zeptal se po chvilce Alex, když jsem nic neříkala a koukala na místo, kde před chvíli ještě byla Ámbar.

"Ehm... jo, asi jo. Já jen... proč to pořád děla? Proč jí to pořád baví? A jak to, že jí všichni věří?" koukla jsem se na něj a jako bych čekala, že mi zodpoví mé otázky.

"Nevím, ale nenechám ji, aby ti ubližovala, ano? Já ji nevěřím. Možná ten Matteo, Simón a ostatní ji věří, ale já ne. Já věřím tobě." usmál se na mě. Chvíli jsem na něj koukala.

"Ty víš přesně co říct." chabě jsem se na něj usmála. 

Vzpomněla jsem si, jak jsem tohle říkala jedné osobě: "Nenechám, aby ti ubližovala, Luno." pohladil mě po tváři. "Jen ti závidí. Já tady budu vždycky pro tebe."

"Díky, Matteo. Jsem tak ráda, že tě mám. Ty víš vždycky, jak mi pomoc." objala jsem ho.

"Luno? Hej, Luno." zamával mi Alex před obličejem.

"Promiň, co si říkal?"

"Jen, že už bych asi měl jít. Nechci přijít pozdě na večeři. Uvidíme se zítra, jo?" pousmál se.

"Jo, jasně. Vyprovodím tě."

Cesta ke dveřím mi přišla nekonečná, najednou jsem se vedle Alexe necítila dobře. Když jsem šahala po klice, ozvalo se zaklepání na dveře.

"Vy někoho čekáte?" zeptal se Alex.

"Já ne. Možná Ámbar." otevřela jsem dveře. Byla jsem překvapena, když jsem viděla naši návštěvu.

"Simóne? Co tady děláš?" podivila jsem se.

"Přišel jsem si s tebou promluvit." hodil nehezký pohled na Alexe.

"Ehm.., tak já už teda půjdu." usmál se Alex a políbil mě na tvář. Zamračila jsem se. Co to dělá?!

"Tak zítra." zašeptala jsem se stálé vylekaně "A ty pojď dál." pokynula jsem Simónovi, aby šel dovnitř.

"Co to mělo znamenat?" zeptal se.

"Co mělo znamenat co?" dělala jsem, že nechápu.

"Ta pusa. Ty jeho úsměvy směřované na tebe. Vy dva jste...?"

"Ne, ne. Jsme přátele! Nevím, proč tohle dělá a nechci, aby to dělal."

"Mám mu něco říct? Aby tě nechal." hned nadšeně se ptal.

"Ne, ty se do toho radši nepleť. Vyřídim si to s ním sama."

"Dobře.. no to je teď jedno. Chci si s tebou promluvit." zhluboka se nadechl, "Nemluvili jsme spolu od té oslavy, což už jsou dva tydny. To je už pěkně dlouuhá doba." nastala menší odmlka, nejspíš si v hlavě skládal slova, "Já-chci se ti omluvit, Luno. Dlužím ti víc než pouhou omluvu. Všechno co jsem dělal nebo říkal bylo ode mě pěkně ošklivé a nespravedlivé vůči tobě. Neměl jsem Ámbar věřit. To ty jsi moje kamarádka, to tebe znám skoro celý život. Já jen... žárlil jsem. Žárlil jsem na Mattea. Viděl jsem, jak si s ním šťastná. Vždycky jste se spolu smáli, a když jste spolu bruslili... Neměl jsem se tak zachovat ani nevím, proč jsem to udělal. Ale musíš mi věřit, že jsem neměl ponětí o tom jejím plánu! S tím jsem neměl nic společného. Několik dní před jejími narozeniny, jsem se s ní pohádal, protože mi vadilo, jak se k tobě chová a proč zrovna teď chtěla Mattea zpátky mi taky nedávalo smysl. Ona mi samozřejmě něco vyčetla a udělala ze mě toho špatného... měl jsem za tebou přijít dřív, promiň. Jenže ty nejsi nikde k zastižení. Nechodíš už do Rolleru, nebavíš se s nikým, všichni o tebe mají strach... hlavně Matteo. Toho by si měla vidět, je jak hromádka neštěstí."

Chvíli bylo ticho. Možná delší dobu. Má pravdu. Simón byl vždycky můj nejlepší přítel. Znali jsme se takovou dobu. Mrzelo mě, že si o mně myslel takové hrozně věci, ale... chybí mi. Po tváři mi stekla slza. "Odpouštím ti." rychle jsem ho objala. "Mrzí mě to." vzlykla jsem.

"Co tě mrzí? Ty za nic nemůžeš, Luno." odtáhl se a setřel mi slzu, která si našla cestičku po mé tváři.

"Ale ano, můžu. Tebe jsem jen tak nechala Ámbar. Nic jsem nedělala, naopak jsem se s tebou hádala. Už nebruslím a při tom to byl můj sen. Nemluvím s nikým. Už dlouho jsem neviděla ani Ninu. Ona se snažila se mnou komunikovat, ale já jsem ji vždycky odehnala. Cítím se strašně."

"Potřebovala jsi chvíli odstup ode všeho." povzbudivě se usmál.

"Jo.. a hlavně od Mattea. To mu jsem taky ublížila. Pořád ho od sebe odháním, a nenechala jsem si nic vysvětlit. Já ani nevím proč. To jsem chtěla, abych si o něm myslela jen to nejhorší a zapomněla na něj nebo co?" zlobila jsem se sama na sebe.

"Víš co, Luno? Zítra, půjdeme společně do Rolleru, jasný? Půjdeš s námi na soutěž a všechno si se všemi vyříkáš, jasný?"

"Ale co když.. co když se mnou nechtějí mít nic společného? A na bruslích jsem nestála několik týdnů. Nemůžeš jen tak jít na soutěž."

"Věř mi, chybíš jim a ty žádný tréninky nepotřebuješ. Udělali jsme pár změn, ale ty se tě ani netýkají, ty bys prostě bruslila přesně to co před tím, jenže bude problém s Ámbar." řekl zamyšleně.

"To mě nepřekvapuje, ale proč zrovna teď?"

"Ty to nevíš? No jasně, jak bys taky mohla. Ámbar má teď tvoje místo. Tančí s Matteem."

Tak proto je uz několik dní tak šťastná a vždycky, když mě uviděla usmívala se ještě víc.

"Jo a taky," pokračoval Simón, "myslím, že jsi na to úplně zapomněla, ale víš, že za dva dny je Open?" zvedl jedno obočí. Zalapala jsem po dechu.

"Ježíš, no jo! Já ani nevím co tam budu chtít zpívat!"

"Takže chceš vystoupit?" koutky se mu vytahovaly do úsměvu.

"Samozřejmě, že ano."

Pravděpodobně ta nejdelší část z celé povídky 🎉 (přes 1000 slov) Doufám, že jste si ji užili stejně jako já psaní. Budu moct ráda za každý komentář nebo vote, tím mi dáváte najevo, že chcete, abych pokračovala. 😏💛 Už mám pár nápadů na další kapitoly, tak se můžete těšit! Posílám vám pozdrav z Londýna ✈️🇬🇧