Double twins [Marcus & Martinus]✓

24. Realita

MARTINUS

Týden. Už jenom jeden jediný týden budu moct trávit se svou láskou. Troufám si říct, že i životní láskou. Už teď mi chybí a to je jenom deset minut odtud. A pak...jako lusknutím prstu, budu muset žít bez ní. Daleko od ní, od domova, od toho co mám rád. Budu muset začít od znova. Nová země, nové město, nová ulice, nový byt, noví lidé. A daleko víc nového.

„Tinusi jdeš už?" vešel do pokoje můj bratr. Odvrátil jsem pohled z bílého stropu do jeho očí. Jak ty mi budou chybět. Vlastně celý on mi bude chybět. Až teď jsem si všiml, že se na mě divně kouká. Zvedl jsem se z postele a natáhl na sebe mikinu. Pak jsem si vzal mobil a vyšel za ním.

Stál pod sochy s míčem v ruce. Rychle jsem si obul boty a vyšel ven z domu. Společně jsme došli až na nedaleké fotbalové hřiště. Mac postavil míč na zem a přihrál mi ho.

Neměl jsem náladu na nějaké přihlouplé kopání. Míč se zastavil u mích nohou a já na něj upíral svůj pohled.

„Tinusi, co se děje?" přišel ke mě Mac. Nemá smysl mu lhát. Stejně by to poznal.

„Budu muset odjet" zašeptal jsem skoro neslyšně a v očích mě začaly pálit slzy.

„Proč?" z jeho hlasu byl poznat smutek. Hlavně nechci aby brečel. To by mě bolelo ještě víc.

„Jeden kluk na tom campu mě vydíral. Jestli neodjedu do září, tak se Natally něco stane. A já nechci aby se jí něco stalo, nebo aby jí někdo ublížil. Sakra vždyť já ji miluju" vykřikl jsem a sesunul na zem.

„Ale tím že odjedeš jí ublížíš ještě víc. Vždyť tě taky miluje" sedl si Mac ke mě. Jeho slova jsem si uvědomil už dávno, ale připadá mi to lepší.

„Ona se přes to přenese a bude žít dál. Život s mužem, který jí bude milovat" hned jak jsem si představil Natally a jiného kluka, myslel jsem že výletním z kůže.

„Možná jo, ale víš jak se bude trápit. A ty se taky budeš trápit. Nedokážete bez sebe žít" zmáčkl mi rameno a tím asi myslel, že on má vždycky pravdu.

„Já vím, že se budeme trápit, ale musím ji ochránit. Nesmí ji nijak ublížit. A proto tě chci požádat, až tu nebudu, ochraň ji před ním. Jmenuje se Kevin" podíval jsem se do těch očí, co jsem vídal každý den v mém životě.

„Opravdu chceš odjet?" v očím se mu začaly hromadit slzy.

„Nechci, ale musím. Tak postaráš se o ni?" musela ze mě sršet zoufalost.

„Dobře. Pro tebe všechno, ale ozvi se někdy" skočil mi kolem krku. Já ho obejmul tak silně jak to jen šlo. Slzy, které jsem předtím držel, se mi teď valily z očí. A mému milovanému dvojčeti taky.

„Budeš mi chybět" zašeptal jsem mu do trička, které pod návalem mých slz bylo mokré.

„Ty mě taky" odtáhl se ode mě a po tvářích mu stékaly slzy.

„Musím to oznámit našim" řekl jsem už trochu vážněji.

„Jo, tak pojď" zvedl se ze země a natáhl ke mě ruku. Já ji s vděkem přijal a s jeho pomocí se zvedl ze země.

V tichu jsme šli až k našemu domu. Vešli jsme do vnitř a já si chystal slova, která jim za malou chvil přednesu. V obýváku hrála televize, takže rodiče budou asi tam. Vešel jsem tam a celý se rozklepal.

„Ahoj Tinusi" zamávala mi šťastně Natally. Ne. Proč tu musí být. Ale asi to je tak lepší. Řeknu to najednou.

„Ahoj" snažil jsem se usmát, ale moc hezky to asi nevypadalo. „Musím vám něco říct" polkl jsem knedlík co mi uvízl v krku.

„Tak povídej" vyzvala mě mamka. Periferním viděním jsem viděl jak Mac odešel. Nedivím se mu, stejně to podstatné už slyšel.

„Já...nevím jak začít. Nechci aby to vyznělo nějak sobecky, nebo tak, ale prostě to udělám i když mi budete říkat, že je to špatný nápad" uvedl jsem svoji řeč. „Za týden odjíždím. Nechci vás tu nechat, ale odjíždím" říkal jsem to s těžkými srdcem.

„A-a proč?" ozvala se vyděšená Natally. V očích jsem viděl bolest a hlavně slyz.

„Nemůžu vám to říct, ale musím odjed" rychlým zamrkáním jsem zahnal všechny slzy co se mi za tu chvíli utvořily v očích.

Natally se rychle zvedla a vypadla z domu. Rodiče zatím jenom seděli a s překvapením v očích se na mě dívali. Já na nic nečekal a vyběhl za Natally ven.

„Natally, počkej" křičel jsem přes celou ulici, aby mě slyšela. Ale nic. Nezastavila. Rychle jsem se rozběhl abych ji dohnal. „Počkej" chytl jsem ji za ruku a trhnutím si ji otočil směrem k sobě.

„A na co?! Až odjedeš? Tinusi já to tu bez tebe nezvládnu. Já tě miluju" poslední slova skoro až zašeptala.

„Taky tě miluju a nepřestanu. Ale musím odjed, nechci ale musím" setřel jsem ji slzy z tváří, a já k nim taky neměl daleko.

„Taky tě nepřestanu milovat" zašeptala a z očí ji teklo daleko víc slz než předtím.

„Ne. Musíš na mě zapomenout. Žít dál. Najít si kluka, kterého si vezmeš a budeš s ním mít děti" pohladil jsem ji po vlhkém načervenalém líčku.

„Na tebe nezapomenu" zakývala záporně hlavou. „Budu tě milovat, už na vždy" řekla těsně před tím než se mi přisála na rty. Ach, jak ty mi budou chybět.

„Pojď" chytl jsem ji do náruče a unášel ke mě domů. Museli jsme vypadat jako cvoci. My jsme, ale cvoci co se už asi nikdy neuvidí.

V pokoji jsem ji položil na postel a dravě jí líbal. „Chci tě" zašeptal jsem ji do kůže na krku.

„Tak si mě vem" zašeptala mi do vlasů a celá se napla. Teď je jenom moje. Sice ne na dlouho, ale teď je.

Ahojky♡
Tak další je tu..
Už se nám pomalu blíží konec😶

Konec keců a papa♡